Podpora ekonomického růstu
1. Jakými cestami chce KSČM podpořit ekonomický růst?
Ve vyspělém světě, zejména v Evropě, probíhá hospodářská recese. Zahraničnímu vlivu hospodářského cyklu se bohužel nelze nikdy zcela vyhnout, je však možné jej do značné míry omezit. Ve větší míře lze přitom využít domácích růstových zdrojů (podpora českého podnikání, využití kvalifikace českých zaměstnanců atd.).
V podmínkách malé a světu otevřené české ekonomiky jsou určující dva cíle:
a) zvýšení míry investování cestou výraznějšího využívání investičních pobídek (podpora průmyslových zón, daňové úlevy, využití státních a veřejných zakázek, které přinesou nejen nová pracovní místa, ale budou mít vedlejší pozitivní efekt pro oživení a rozvoj další návazné výroby a služeb atd.),
b) zajištění odbytu výroby cestou proexportních opatření a sanace podniků, které mají šanci být páteří české ekonomiky a uplatnit se na zahraničních trzích.
Východiskem pro orientaci české ekonomiky musí být také jasná strukturální vize a lepší využití ekonomických nástrojů, zejména nástrojů daňových.
Jistý význam mají i vládní výdaje, které na straně nabídky podporují rozvoj některých odvětví a na straně poptávky zvyšují koupěschopnou poptávku obyvatelstva. Zvýšení vládních výdajů je možné dosáhnout i cestou vládního dluhu, tento dluh však nesmí být pasivně spotřebován, ale musí vést k ekonomickému růstu a zajistit schopnost naší ekonomiky v budoucnosti bez problémů dluh platit. Současná míra veřejného dluhu nedosahuje hodnot vykazovaných v řadě zemí EU a ani se nedostává do rozporu s tzv. konvergenčními kriterii. Alarmující je však rychlý růst veřejného dluhu provázený nerovnováhou celé soustavy veřejných financí (státní rozpočet a státní fondy, místní rozpočty a rozpočty krajů a okresních úřadů). Za této situace je jasné, že není připraven žádný kvalitní a reálný vládní postup, jak povinnosti vyplývající z veřejného dluhu plnit, zejména ve střednědobém a delším horizontu.
2. Jak se KSČM dívá na pokračování v privatizaci?
Nalezení efektivních vlastnických vztahů bylo i záměrem KSČM. Nedomníváme se, že by státní vlastnictví bylo méně kvalitní než jiné, ale jde spíše o to, že pokud bylo převládající formou, vztah k němu se u zaměstnanců i vedení podniku vytrácel. Proto se v průběhu 80. let řada odborníků zabývala otázkou ekonomické samosprávy, spoluúčasti pracujících na řízení a případně i vlastnictví podniků. Z této myšlenky vycházely i naše představy privatizace. Koneckonců – například družstevní vlastnictví se ukázalo – přes uměle vytvořené nevýhodné podmínky po roce 1989 - jako životaschopné. KSČM však vždy považovala za potřebné, aby si ve strategických odvětvích, která tvoří páteř ekonomiky, stát zachoval rozhodující podíl.
Naše varianta privatizace však počátkem 90. let nebyla vzata v potaz a proběhla divoká privatizace pod záštitou ideologie, hlásající, že pouhá změna vlastnictví navodí vzestup efektivnosti a trh sám vše vyřeší. Došlo však jen k majetkovému převratu bez ohledu na vymezení strategické funkce státu, pluralitu vlastnických forem, právní ochranu a kontrolu celého procesu.
V současnosti je rozhodující část majetku privatizována. V nejbližších letech je možné ještě udržet určitý vliv v oblasti telekomunikací, železnic, energetiky, půdního a zejména lesního fondu. Připravované privatizační projekty v této oblasti odmítáme. Naopak by měl být zaručen efektivní výkon vlastnických práv státu ve strategických podnicích, počínaje funkcí Fondu národního majetku (tento navrhujeme nikoliv zrušit, ale transformovat na subjekt s odpovědností za správu státního majetku) a konče systémem řízení (např. racionalizace řízení Českých drah jako celku i jednotlivých divizí, opětné propojení výrobců a distributorů energie atp.). Narovnat postavení družstevnictví je dalším úkolem. Privatizace peněžního sektoru byla prakticky ukončena. Vytvořit si minimální strategických vliv v peněžním sektoru může stát cestou vlivu na centrální banku a také vytvořením peněžního domu v oblasti podpůrných státních politik (konsolidace podniků, proexportní, záruční a hypotéční finančnictví), kde by si stát zachoval strategický vliv.
3. Které perspektivní obory a odvětví by měly být podporovány?
Kritika stavu národní ekonomiky po roce 1989 z velké části směřovala proti jeho struktuře, která vykazovala znaky vysoké energetické a materiálové náročnosti, nízkého podílu produkce s vyšší přidanou hodnotou atp. Vývoj v posledních 13 letech nevedl k podstatnému zlepšení ekonomické struktury země. Zlepšení některých ukazatelů (ekologické dopady, spotřeba energie) souvisí s ekonomickou stagnací, naopak celá řada perspektivních výrob zanikla. Vedle podílu příslušných odvětví a oborů na výrobě podíl na zaměstnanosti odráží živelnost strukturálních změn provázený celkovým poklesem zaměstnanosti.
Státní cílové programy, které prosazuje Volební program KSČM 2002 se proto zaměřuje na zajištění jak rozvoje oborů perspektivních z hlediska uplatnění nových technologií (informační technologie, biotechnologie, včetně např. technologií zpracování odpadů atp.), tak oborů potřebných z hlediska uplatnění ČR na zahraničních trzích (řada oborů zpracovatelského průmyslu). Útlum tradičních oborů musí být provázen jejich modernizací (např. v hutnictví) popř. konverzí (např. přechod od energetického využití hnědého uhlí k využití v chemickém průmyslu) a řízenou tvorbou nových pracovních příležitostí v návaznosti na vzdělávací proces. Zvláště citlivě je nutné postupovat v oblastech nejvíce postižených nezaměstnaností, využít jak možnosti tradičních odvětví (v Severočeském kraji např. sklářský a textilní průmysl), tak kvalifikaci pracovních sil v daném regionu. Velké možnosti jsou i ve stavebnictví – v souvislosti s údržbou a modernizací panelových domů i se státním programem výstavby obytných domů, ale také v terciální sféře, zejména v oblasti cestovního ruchu, služeb apod. V zájmu vyváženého rozvoje venkova a krajiny si podporu zaslouží i rekultivační obory, obory související s krajinotvorbou i s vyváženým rozvojem zemědělství (rostlinná i živočišná výroba, navazující zpracovatelské obory).
Nastartovat práci na těchto strategických cílových programech je okamžitý úkol, který by měl být v kompetenci samostatného centrálního orgánu, např. ministerstva či státního úřadu pro strategické řízení. Řada západoevropských zemí, Japonsko nebo i největší transnacionální korporace využívají řady metod strategického řízení. Bez nich by v stále náročnější konkurenci nedokázali obstát.
