KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Jaký byl vlastně 1. máj roku 1890 v Praze na Střeleckém ostrově? Jan Neruda jím byl zcela uchvácen. A ten, kdo dodnes nahlíží srdcem Nerudy na celý ten prvomájový den, se určitě cítí také slavnostně.

Máj roku 1890 však neměl být rudý jen záplavou dělnických praporů, karafiátů a kravat. Se vší krutostí měl znovu připomenout míru sociálního a třídního napětí a nový nástup dělnictva jeho vlastní krví.

Třikrát během necelého roku se střílelo do horníků. Nejdříve v červnu roku 1889 za stávky dělníků kladenského a lánského revíru na Kladně. Několik dnů před 1. májem 1890 bylo zabito 17 stávkujících horníků ostravsko-karvinského revíru v Ostravě a 22. května 1890 bylo zastřeleno 12 a zraněno 30 horníků stříbrského a plzeňského revíru při stávce v Nýřanech. Také takový měl být rudý máj roku 1890. Buržoazie byla důsledná, zrovna tak jako je buržoazie a její vláda důsledná v dnešní době.

Myšlenka učinit z 1. máje den boje za požadavky pracujících přišla ze Spojených států amerických. Dne 1. května 1886 se v Chicagu konala obrovská stávka za osmihodinovou pracovní dobu. Trvala do 3. a 4. května. Ony dny skončily vpravdě dramaticky. Policisté stříleli do davu stávkujících. Výsledkem bylo pět mrtvých a mnoho zraněných. Pak mezi policisty vybuchla bomba vržená provokatéry. Dělníci socialisté a anarchisté byli zatčeni, odsouzeni a popraveni. Jak napsala Klára Zetkinová, »oněch osm hodin bylo považováno za splátku buržoazie na obrovský dluh, který dluží dělnické třídě.« Ti, kdož stávkovali, se z pohledu tehdejší společnosti dopouštěli zločinu, ve skutečnosti chtěli jen dosáhnout kratší pracovní doby, lepší mzdy a slušného zacházení.

V roce 1889 pak byl zakládajícím kongresem II. internacionály v Paříži 1. máj označen za mezinárodní Svátek práce, původně na protest proti popravě nevinných dělníků. Odborové hnutí v Evropě tehdy přijalo za svůj požadavek zkrácení pracovní doby a na návrh předsedy Americké federace práce (AFL) S. Gomperse bylo pařížským kongresem rozhodnuto právě 1. máje organizovat velkou mezinárodní demonstraci tak, aby se konala ve všech zemích a městech v jednom stanoveném dni, kdy pracující budou požadovat od představitelů států legální zkrácení pracovní doby na 8 hodin. V Praze se 1. máj slavil v roce 1890 na Střeleckém ostrově. Zúčastnilo se ho na 35 tisíc osob. Dnes je tento svátek slaven na celém světě.

Sto dvacet let uplynulo od této chvíle, a co se změnilo? Lidé stále demonstrují v ulicích po celém světě i v Evropě za svá práva. O čem jiném jsou například demonstrace v současném Řecku? Vždyť jen v naší ČR proběhlo za 20 let polistopadového vývoje na 104 větších demonstrací a stávek. Pracující lidé v ulicích demonstrují za svá pracovní, ekonomická, sociální i politická práva. Bojují proti tomu, aby na ně vládnoucí část společnosti naložila účet za zaplacení důsledků hospodářské krize, kterou nezavinili, brání se této falešné buržoazní solidaritě. Brání věci, které se zdály kdysi být samozřejmostí jednou provždy, osmihodinový pracovní den, který vůbec dnes není zcela jasnou záležitostí. Pravice s argumentem hospodářské krize útočí na práva pracujících ve smyslu uvolnit cenu lidské pracovní síly a uchovat co největší míru zisku a soukromovlastnický charakter jeho přerozdělení.

I naše česká pravice se chová stejně. Snaží se zpružnit představami o volné pracovní síle vázáné krátkodobými a jen částečnými úvazky její trh. Prosadila podvodné zdanění příjmů pracujících z tzv. superhrubé mzdy, omezila sociální a zdravotní výdaje, zavedla regulační poplatky ve zdravotnictví. Nyní sbírá sílu a argumenty pro reformu důchodového solidárního, státem garantovaného důchodového systému, chce kapitalizovat důchodové zabezpečení. Ústavní soud svým rozhodnutím z posledních dní jí k tomu výrazně napomohl. Nevzdala se ani myšlenek na takovou změnu pracovního práva, která omezí postavení a ochranu zaměstnanců v pracovněprávním vztahu a posílí postavení zaměstnavatelů v oblasti propouštění zaměstnanců, sníží postavení odborů.

Pro koho jsou a mají být zaváděna tato opatření? Pro více než čtyři miliony zaměstnanců či pro zaměstnavatele nebo dokonce jen necelých 200 tisíc nejbohatších v naší společnosti? Přes 700 tisíc lidí dnes nemá práci a přes dva miliony lidí žije na hranici chudoby. Stát je předlužen a hrozí, že nebude mít finanční prostředky na výplatu důchodů ani základní zdravotní péče. To je výsledek všech polistopadových vlád.

Je třeba tyto pravicové představy tvrdě odmítnout a ukázat, že existují jiná řešení, která nebudou znamenat další sociální propad ve společnosti pro většinu pracujících. KSČM v nadcházejících květnových volbách do Poslanecké sněmovny takové řešení ve svém programu nabízí a nabízí další pomoc odborům při obhajobě jejich zájmů a zájmů pracujících. Vždyť levicové myšlenky, politika komunistické strany, není o zadlužování státu, jak straší neustále pravice. Je naopak o práci a z ní vyplývajících sociálních jistotách. Ten, kdo má práci a spravedlivou odměnu, mzdu či plat, za ni je schopen nejen uspokojovat své základní životní potřeby, ale i věnovat se svému dalšímu rozvoji.

»Přijde doba, kdy bude naše mlčení mnohem mocnější než hlasy, které jste dnes zardousili!« jsou poslední slova Augusta Spiese vytesaná 25. června roku 1893 v americkém Chicagu do monumentálního bronzového pomníku. Byl jedním z nespravedlivě obviněných a popravených 11. listopadu 1887 za chicagské události předchozího roku. Tato slova jsou trvalým varováním i pro dnešek.

Slavné májové dny, které přicházejí, jsou vepsány nerozlučně a jednou provždy do dějin našeho národa. Není to jen 120 let Prvních májů. Kdo by mohl zapomenout na 5. květen a Pražské povstání v závěru druhé světové války? Kdo by mohl zapomenout i na památný 9. květen, kdy tanky Rudé armády vjely do ulic Prahy, a byla osvobozena naše vlast?

Nezapomeňme historickou pravdu. Nic na tom nemůže změnit přepisování historie. Nezapomeňme však jít koncem května k parlamentním volbám, protože tam se bude psát naše budoucnost.