KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Současná globální ekonomická krize bývá často přirovnávána kvůli svému rozsahu ke krizi 30. let minulého století. Vy jste na nedávné besedě Světová hospodářská krize a EU zdůraznil, že to není přesné, že nyní nejde o krizi z nadvýroby, ale o krizi bankovního systému kvůli obchodu s virtuálními neexistujícími hodnotami -u bankovních derivátů, cenných papírů atp. Jak tedy regulovat bankovní systém? S nákupem bank státem to asi nebude tak jednoduché. Nejsou korunky a určitě ani obecná vůle - masmédia by to měla za nebezpečné bolševické znárodňování...

Již poslední krize, které vypukly od přelomu století, měly specifický charakter. Zpravidla se týkaly jen určité části světa (např. Asijská »chřipka«) a začaly většinou ve finančním sektoru. Problémem je v celém světě, a to už od konce 70. let, rychlý nástup tzv. liberalismu.

Tento nástup se projevuje v odbourávání bariér v bankovním sektoru, a to jak v omezeních činnosti jednotlivých druhů bankovních institucí, tak v omezení velikosti bilanční sumy těchto institucí. Druhá část této »liberalizace« spočívá v rychlé diferenciaci příjmu. Jestliže počátkem 70. let byly v rámci podniků minimální a maximální příjmy zhruba v poměru 1:20. Dnes tento poměr vzrostl na více než 1:200 a přímým důsledkem je zužování příjmové špičky a postupné mizení střední třídy, což má přímý vliv na stabilitu společnosti. Samozřejmě u chudších (dnes se říká periferních) států je tento proces daleko výraznější. Dobře je to vidět na tvrdých dopadech krize v Řecku, Portugalsku, Španělsku, baltských zemích a Maďarsku. Silné »jádro« sice vykazuje stejnou tendenci, ale rychlost odbourávání sociálního státu a rozpad střední třídy je daleko pomalejší. V Německu tolik kritizovaná opatření shrnutá pod pojmem Harzt IV. jsou přitom daleko mírnější než to, co nám předvedla Topolánkova vláda a na co se chystá nová vláda tzv. rozpočtové odpovědnosti.

Před vypuknutím této světové hospodářské krize v roce 2007 varovala řada světových ekonomů před rychle rostoucí bublinou v bankovním sektoru. Podle různých autorů se v té době objem bankovních derivátů a dalších cenných papírů vyšplhal zhruba na desetinásobek reálných hodnot všech nemovitostí a veškerého zboží v USA. V Evropě se jednalo »pouze« o pětinásobek. Zvláště Bushova vláda v USA odbourávala velmi rychle veškerá omezení z doby F. D. Roosevelta (tzv. New Deal) a bankovní sektor byl spíše ponoukán k větší aktivitě, a to bez ohledu na možné následky.

A prapříčina začátku nové krize?

Tato krize začala jako krize bankovního systému, kdy levně poskytované a nedostatečně zajištěné půjčky v sektoru bydlení (hypotéky) v roce 2007 v USA začaly působit bankám obrovský problém. Výsledkem krize byl pád tří z deseti největších bankovních institucí v USA.

Vzhledem k tomu, že USA jsou dnes jádrem celého kapitalistického systému, jejich problémy pronikají vzhledem k propojenosti celosvětového bankovního systému do jiných částí světa velmi rychle (mohli bychom říci, přenášejí se rychle na periferii). Výsledkem je krach bankovních institucí v řadě dalších států. Na Islandu zbankrotovaly tři největší banky, které navíc mají bilanční sumy blízké nebo vyšší než je HDP mateřské země. Pokud si to uvědomíme, je nám jasné, jaký musí být první bod postupu v jednotlivých zemích v bankovním sektoru. Bankovní instituce prostě nesmí svojí bilanční sumou překročit určitý objem vzhledem k HDP mateřské země. Jinak totiž mateřská země ztrácí možnost cokoliv s takovou bankou v případě potíží udělat, nebo se zachová jako Island, který sice všechny tři největší banky převzal, ale diskuse o splacení aktiv některých akcionářů byla na Islandu v referendu odmítnuta. Bublina bankovních derivátů je tak hrozivá, že dokonce v Německu určité typy těchto obchodů s virtuálními hodnotami zakázali. Podrážděná reakce z různých stran i výrazy pochopení bude proto třeba pečlivě analyzovat.

V souvislosti s krizí se objevují velmi hlasité názory odsuzující přemrštěné příjmy šéfů největších bankovních institucí, a to nejen těch, které se v krizi dostaly do potíží a stát jim pomohl...

V USA se prezident vyjádřil, že enormní příjmy šéfů bankovního sektoru budou buď dobrovolně sníženy, nebo je stát výrazně progresivně zdaní. Je mi líto, že ti z našich politiků, kteří pečlivě sledují, co se děje za velkou louží a zpravidla velmi rychle podle toho upravují vlastní činnost, tuto aktivitu americké administrativy zřejmě přehlédli (trpký úsměv). Pokud vytvoří vládu, tak budou mít jistě možnost se k tomuto tématu vrátit a jsem si takřka jist, že vzhledem k portfoliu sponzorů se v tomto případě vzorem velkého bratra asi řídit nebudeme...

Pokud jde o znárodňování podniků, bank a dalších institucí, tak v době krize k takovým opatřením sahají nejčastěji pravicové vlády. Zpravidla jde o »ozdravení« daného podniku, všestrannou rekonstrukcí, reorganizací a teprve potom je daná firma znovu vypuštěna do vod volného trhu. Tak se to ovšem děje ve vyspělých kapitalistických státech, rozvojové země nechávají takové firmy padnout. To jsme ostatně v ČR nedávno zažili.

Srovnával jste pozici ČR se Slovinskem, které privatizovalo jen opatrně, nedevalvovalo národní měnu jako Klaus korunu v 90. letech, nezvolilo vekslácký kurz, a proto se tam např. neuplatnila politika levné pracovní síly atp. Jenže co s tím dělat dnes? Předpokládám, že program nové pravicové koalice se přiblíží právě spíš oné Klausově »reformě« let 90. A i EU je ve vleku MMF a Světové banky, takže nám de facto již není pomoci?!?

Na začátku 90. let, tedy v době, kdy kancléř Helmut Kohl a prezident Francois Mitterand »pozvali« všechny státy střední a východní Evropy do EU, byl HDP na hlavu v ČR a Slovinsku zhruba stejný. Oba státy se po »osamostatnění« na začátku 90. let vrhly do víru tržní ekonomiky způsobem odpovídajícím programu vládních stran. Program Klausovy vlády byl výprodej lukrativních českých podniků, mj. formou dvou kol kuponové privatizace (dnes označované za největší krádež v dějinách našeho státu), která společně s restitucemi totálně zlikvidovala řadu oborů našeho hospodářství. Ve Slovinsku se projevila snaha méně hovořit o velkém vzoru z Velké Británie za dob Margaret Thatcherové, ale o to více chtěli tento vzor v hospodářské sféře následovat... Abychom si ozřejmili, v čem spočívala metoda Thatcherové ve VB, řekněme si, jak tato železná dáma postupovala. Po rozbití odborů a získání ústavní většiny v Dolní komoře britského parlamentu postupně prosadila privatizaci dvou až tří státních podniků ročně s tím, že se jednalo o ztrátové podniky!

V přímém protikladu s tímto postupem první vlády ODS bezprostředně po rozdělení Československa vedle kuponové privatizace prodaly více než 2000 podniků, které všechny byly v té době ziskové. Slovinská vláda postupovala velmi uvážlivě a v případě pochybností privatizační plány raději zrušila. Firmy, které takto dále vlastnil většinově stát, dodnes prosperují. Výsledkem je současných 10 % průměrného HDP mezi ČR a Slovinskem ve prospěch Slovinska, úspěšné přijetí eura ve Slovinsku a výrazně menší problémy Slovinska v porovnání s ČR v současné krizi.

Rovněž minimální a průměrné mzdy jsou ve Slovinsku výrazně vyšší a spíše se přibližují tzv. starým zemím EU. To se o ČR, která je z hlediska minimální a průměrné mzdy typickou východ o evropskou zemí, říci nedá. Je tedy vidět, že vekslácký kurz zvolený jako základ devalvace české národní měny a politika levné pracovní síly, kterou prakticky ve všech ekonomických případech doporučují MMF a Světová banka, nejsou dobrým řešením problémů ekonomik ve střední a východní Evropě.

Ale co s tím?

Dnes je nejvyšší čas tento stav změnit. Je třeba při návrhu opatření vzít si příklad ze států srovnatelné ekonomické úrovně, v současné době se z pohledu HDP velikosti národní ekonomiky i počtu obyvatel jako nám nejbližší jeví Portugalsko. Tento stát jsme za velkého mediálního ohlasu »předběhli« v ukazateli HDP na hlavu asi přede dvěma lety. Od té doby jsme je ale nedostihli (a mimochodem poslední dvě vlády se o to ani nesnažily) a současný poměr minimální mzdy mezi ČR a Portugalskem je 1:2. Je tedy naprosto logický požadavek, a to nejen pracovníků nadnárodních koncernů, výrazně zvýšit úroveň minimální mzdy. V jednom ze svých vystoupení Jiří Dolejš propaguje minimální mzdu na úrovni 14 000 Kč. Pokud se máme v tomto vyrovnat Portugalsku, tak by to bylo 16 000 Kč při současném kurzu české koruny... Naopak opatření zejména Topolánkovy vlády byla doslova vražedná. Když je přeložíme do řeči obyčejného člověka, tato vláda přidala těm nejbohatším a sebrala peníze z kapes nejnižších příjmových skupin a důchodců, aby v předvolební kampani mohla vykřikovat teze o nebezpečí zhroucení důchodového systému a zdravotnictví.

Chceme-li se přibližovat racionálnímu řešení situace naší ekonomiky, potom nejdůležitějším prvkem je odbourat asociální opatření (zastropování sociálního a zdravotního pojištění, likvidace mírné daňové progrese, která zde před Topolánkovou vládou byla) a nasadit ta opatření, která se osvědčila v jiných státech. Jde o výrazné zdanění nejvyšších příjmů, zdanění převodu nemovitostí (tzv. dědická daň) od hodnoty převáděného majetku cca 10 milionů, tzv. Tobinova daň (daň z pohybu kapitálu přes hranice), regulace bankovních poplatků, opatření, která povedou k nostrifikaci českých firem (sídlo českých firem by mělo být v ČR, nikoliv v místech tzv. daňových rájů) a konečně progresivní zdanění právnických osob. Tato opatření by měla přinést dostatek prostředků na postupné zvyšování minimální mzdy na úroveň alespoň Portugalska a na postupné zvýšení důchodů na úroveň obvyklou ve vyspělých zemích EU.

Přitom jistě bude dost prostředků třeba na to, aby náš základní výzkum 0,56 % HDP získával, tak jak je doporučeno řadou mezinárodních institucí, až někam na tři procenta HDP -podobně jako je tomu v severských zemích. Mimochodem země vydávající největší procento HDP na vědu a výzkum je Izrael - jde o sedm procent!

Pojďme si to ještě jednou shrnout. Na besedě jste představil konkrétní sedmero příčin finanční krize. Můžete je přiblížit alespoň ve stručnosti i čtenářům?

Jsou to neuvážené státní garance, slabá regulace bankovního trhu a odbourávání opatření přijatých za hospodářské krize v 30. letech, rychlý růst deficitu státního rozpočtu USA (v ČR provázeno deficitem vzniklým snížením odvodů do sociálního a zdravotního fondu), špatné dotační ekonomické programy, inovace zneprůhledňující operace ve finančním sektoru (neprůhledné finanční fondy a - v ČR -společnosti, jejichž vlastníci mají akcie na doručitele, levné peníze, globální expanzní monetární politika)...

Těchto sedm příčin stálo u zrodu krize v USA, ale v různé míře se podílely na tom, že prostřednictvím finančního sektoru se do krize velmi rychle dostaly i ostatní vyspělé ekonomiky. Důsledkem výše zmíněných příčin je ona bublina vzniklá v oblasti půjček a finančních produktů, ta se v momentě zakolísání systému přenesla do nelikvidních nemovitostí (v USA se tomu říkalo hypotéční krize) a tím se dostáváme do rychlého krizového vývoje, protože se projevily tyto nedostatky celého doposud úspěšně se rozvíjejícího systému: 1. rychle klesly ceny nemovitostí; 2. finanční sektor utrpěl těžké ztráty; 3. důvěra v nejnovější finanční instrumenty na trhu byla otřesena; 4. ve veřejnosti absolutně propadla důvěra ve finanční sektor.

Celému tomuto stádiu krize se říká propad půjček. Logickým výsledkem je skokový pokles poptávky, který se vyznačuje třemi znaky: 1. rychlý pokles soukromých prostředků; 2. vzrůst rizikových příplatků; 3. výrazné snížení objemu nových půjček. Pro obyvatelstvo z celého tohoto procesu je nejvýraznější nárůst nezaměstnanosti a pro ekonomiku se roztáčí spirála poklesu, protože celý výše zmíněný proces startuje další ztráty ve finančním sektoru. Dále se snižuje poptávka, pokračuje snižování nabídek půjček a ekonomika v útlumu vykazuje další nárůst nezaměstnanosti.

Přesuňme se do Bruselu, kde působíte. Který stát de facto EU ovládá? Je pravda, že se jedná o USA? A to nejen z vojenského hlediska, kde roli trojského koně vůči EU hraje navíc Británie (při daleko více evropské Kanadě)? Není to podobně i v nevojenské sféře? Jak ale má EU nebýt nepodstatnou, marginální (ve světovém obchodu i jinak), když se už ocitla v tomto řízeném útlumu (dokladem budiž i uměle vyrobená kauza řeckého státního dluhu)? Jak pomoci např. k vytvoření podmínek pro aplikaci evropské sociální charty?

Vojensky i ekonomicky jsou pro EU rozhodující vztahy s USA, ze států EU je nejsilnější Německo, přičemž v řadě případů Velká Británie při vyjednávání s USA má stanoviska blízká USA, případně stanovisko USA zcela nepokrytě obhajuje (jde zejména o sankce, vojenské operace, bilaterální hospodářské vztahy). V řadě oblastí je EU skutečně daleko bližší Kanada.

Pokud se týče kauzy spojené s řeckým státním dluhem, potom je známo, že daleko větším deficitem se vyznačuje japonská ekonomika a že 50 % řeckých dlužných úpisů je ve vlastnictví německých a 30 % francouzských bank. Tedy otázku, komu se hodí řecká krize, pravděpodobně vůbec nemusím pokládat. Jedná se zde (a to nejen v případě Řecka, ale i dalších států ve finančních problémech), o rychlé prosazení známých receptů MMF a Světové banky, tj. privatizaci státního majetku a odbourávání sociálních vymožeností. Přitom je zajímavé, že ani v Řecku, v Portugalsku či Španělsku recepty na řešení krizového stavu státních financí zatím neobsahují vyšší zdanění velkých společností, ba ani těch, které mají největší příjmy. V této oblasti se zatím pohybují pouze platonické návrhy nejsilnějších států EU, které shodou okolností mají v současné době pravicové vlády, a to VB a Francie.

Výraznější prosazení Evropské sociální charty je jednou z mála reálných cest z krize. V současné době je složení Evropského parlamentu i Evropské rady výrazně posunuto doprava a bylo by překvapivé, kdyby tyto orgány spolu s Evropskou komisí tento fakt nejen pochopily, ale i začaly prosazovat opatření tímto směrem posunující EU. Bohužel...

Přesto... Naznačil jste několik receptů, jak z krize ven. Jenže k tomu všemu je třeba všeobecná vůle. Každopádně, proč KSČM hlasitěji tyto jistě rozumné recepty nedokázala před volbami dostat do širokého povědomí voličů, kteří se na recepty a na to, kde na ně vzít, ptají?

Naráží to na dva problémy - jeden je objektivní, tj. minimální přístup do médií pro naše špičkové kandidáty, a u některých kandidátů jiné profesní zaměření, než které by odpovídalo rozboru ekonomické situace a možných východisek. Subjektivní faktory spočívají ve schopnosti přijetí a pochopení argumentace výše uvedené a schopnosti při otevřených debatách na náměstích i při neformálních setkáních s občany (a to nejen v rámci volební kampaně) tyto argumenty dostatečně a srozumitelně obhájit.

Značná část naší veřejnosti, a to zejména ti, kteří normálně k volbám nechodí, ale tentokrát k volbám šli, byla přesvědčena, že pro republiku je nejdůležitějším úkolem vyřešení současného zadlužení. Celkové vyznění kampaně pravicových stran, které dnes připravují koaliční vládu, přesvědčilo tyto voliče, že právě nové subjekty jsou spolu s ODS jedině schopné tento klíčový problém vyřešit. Tito voliči, kteří odevzdali své hlasy ve prospěch »řešení problému zadluženosti státu« vůbec nečetli volební programy těchto stran a řada z nich už je dnes nemile překvapena tím, že prvním tématem, nad kterým byla nelezena shoda, je zavedení poplatků ve školství.

Navíc málo se ví, že na současném deficitu má zásadní podíl Topolánkova vláda, v níž byl ministrem financí právě Kalousek, známý »nejlepší ministr financí na světě« (smích).

Ten podíl činí 20 %! Když pak tento pán mluví o rozpočtové odpovědnosti a posílá lidem složenky, nelze to označit jinak než jako hrubý cynismus! Nejen těmito, ale i dalšími ohlášenými kroky nám ale vznikající koalice připravuje vynikající argumentační materiál pro podzimní volby. Doufám, že se nám podaří lépe komunikovat s veřejností a že na podzim se to projeví na našem volebním výsledku.

Proto také děláme tento rozhovor. Snad se nejen našim volebním lídrům stane inspirací... Zdůraznil jste, že pravicové strany řeší něco zcela jiného než reálnou ekonomiku. To je silný argument. Jak byste ho rozvedl/vysvětlil/přesvědčil čtenáře, aby byli schopni takto dál argumentovat ve svém okolí?

Pravicový recept nad snížením rozpočtového deficitu je jednoduchý, musíme snížit výdaje státu. Levicový recept spočívá ve zvýšení příjmů státu a tím rozběhnutí ekonomiky. Jednoduchou úvahou zjistíme, kde doslova leží »miliardy«.

1. v oblasti sociálního a zdravotního pojištění je třeba odbourat zastropování a další Topolánkovy recepty - tím se rychle stabilizuje »systém sociálního zabezpečení« a získáme čas na skutečně objektivní vyhodnocení nutných parametrických změn. Rozhodně by bylo nesmyslné vyvádět část prostředků ze systému - tak, jak o to bude usilovat formující se pravicová koalice. Jestliže se mi někde prostředků nedostává, problém nemohu řešit tím, že prostředky prostě snížím, jak na vstupu, tak na výstupu systému.

2. zdanění - Progresivní zdanění osob i firem s tím, že progrese by nad určitou výši platu např. milion ročních příjmů, byla velmi strmá. Při povinné nostrifikaci firem spojené s progresivním zdaněním firemních zisků by rovněž objem vybraných peněz výrazně stoupl. Pokud jde o klíčové firmy pro zásobování energiemi a vodou, je třeba postupně posílit pozici státu, protože bezpečnostní rizika jsou v opačném případě neúnosně vysoká. V souladu s řadou zemí EU je nutné také zdanit nemovitý majetek, a to tak, aby neobdělaná půda a rozsáhlé nemovitosti, zámky, hrady a nominálně prázdné obytné domy byly podobně nevýhodné jako ve Francii a VB. Při zdanění nemovitostí by se mělo vycházet z minimálního zdanění malých provozoven a progresivně se zvyšujícího zdanění větších užitkových prostorů. Výrazně zdanit druhé a další byty, počínaje plochou tzv. sociálního bydlení, které je stanoveno v ČR do limitu 120 m2.

Dále je třeba řešit ve shodě se stavem vyspělých zemí světa důchody, a to tak, aby se postupně jejich úroveň z dnešní méně než 40% průměrné mzdy zvýšila na cca 50 %. Je nutné se také zabývat situací, která vznikla rozsudkem Ústavního soudu, který má zrušit strop důchodů, například zdaněním extrémně vysokých důchodů.

U ceny nájemního bydlení bude nutné přejít k evropským zvyklostem. Volný trh totiž této oblasti ve vyspělých zemích světa prakticky neexistuje, všude jsou ceny nájemního bydlení limitovány, podobně jako stát, příp. místní instituce vytváří přísný rámec pro ceny služeb spojených s bydlením.

A jak chcete třeba řešit fakt, že Škoda Auto platí daně ne tady, ale v Nizozemí?

Případ Škody Auto jako druhého největšího podniku v ČR není ojedinělý a domnívám se, že právě nostrifikace firem stejně jako OSVČ by situaci vyřešila. Je samozřejmě třeba dát celé operaci právní rámec. Pokud se nemýlím, po vzniku ČSR v roce 1918 to byla právě nostrifikace firem, která výrazně přispěla k ekonomické stabilizaci státu.