Levice musí především zvednout hlavu
Čím si vysvětlujete, že i lidé neprivilegovaní, dokonce vysloveně chudí, hlasovali v uplynulých sněmovních volbách proti svým zájmům?
Nemáme přehled o sociální skladbě voličů jednotlivých stran. Nesmíme zapomínat, že ČSSD ve volbách zvítězila, že KSČM si udržela počet poslanců a bylo velké množství nevoličů. Řečeno jinak, zas tak až moc neprivilegovaných nehlasovalo proti svým zájmům. Engels kdysi prohlásil, že volby nejsou nic jiného než měřítko uvědomělosti dělnické třídy. Nová sociální zkušenost není vyzrálá a televize dlouhodobě rozleptává kritické myšlení lidí – zvláště těch, kteří nemají čas či možnost vyhledávat alternativní zdroje informací. Současný stav je přirozený: až se objeví zkušenost, která bude v rozporu se směšnou televizní ideologizací, situace ve volbách se změní.
Kdy jste pochopil či poznal, že bývalý lídr ODS Topolánek začíná vyjednávat o vzniku »záložních« pravicových/středových stran, což se ukázalo jako chytrý tah?
Nikdy to nebyl osobní projekt Mirka Topolánka. Část lidovců znala letité analýzy úbytku voličské základny a hledala nový přístav zcela samostatně. Obecně pak v Evropě zaznamenáváme růst významu politických stran, které jsou převlečenými lobbistickými skupinami, tedy stranami-podnikatelskými projekty. Jejich životnost je malá, když si neudrží přízeň televizních diváků. Uvidíme, zda to byl skvělý tah pro ODS. Zda se úspěch neukáže pouze jako nahodilý a krátkodobý, či zda neohrozí samu ODS.
Jakými pohnutkami byl veden Miloš Zeman, který je vnímám jako levicová osobnost, když zakládal stranu SPOZ? Zajisté věděl, že zasadí dýku do zad levice. Proč to dělal?
Rozkol lidí kolem Miloše Zemana s vedením sociální demokracie byl dílem programový, dílem plný osobních zájmů a emocí. V takové chvíli se může zdát, že záchrana levice je možná jenom jejím rozštěpením a následnou restrukturalizací. Nemluvě o tom, že zde stále byla otázka, kdo bude kandidovat na příštího prezidenta. Projekt se nezdařil, ale hlavní problémy, kvůli nimž SPOZ vznikla, zůstaly zatím nevyřešeny. Nezbývá než doufat, že se z voleb poučí jak zemanovci, tak i ti, kdož je od sociální demokracie odehnali. Ale máte pravdu – potřebujeme především, aby osobnosti levicové hnutí integrovaly, ne rozdělovaly. Třeba bude výsledek voleb impulsem, který povede k lepšímu porozumění této pravdě.
Čím si vysvětlujete, že v těchto volbách nezapůsobilo charisma Václava Havla, který se identifikoval se Stranou zelených, a ta ve volbách propadla?
Václav Havel je dokonce i většinou svých příznivců vnímán jako mravní autorita mimo čas a prostor. Tedy jako ten, který říká, jaká by měla být politika, ne jaká je a jakými cestami by se měla změnit. Jeho sázka na Stranu zelených byla přirovnávána k polibku smrti. Dlužno dodat, že v době, kdy Václav Havel Stranu zelených políbil, byla už tato strana ve stadiu klinické smrti.
Díky těmto volbám sahá po moci strana Věci veřejné, vzniklá jako podnikatelský záměr. Jaká je budoucnost stran takovéhoto typu? Čím se bude jejich vliv zvyšovat a co může být příčinou jejich rozpadu?
Formování stran tohoto typu je nejpozoruhodnější projev krize liberální demokracie z posledních let: naskládat stranu z mladých, úspěšných, hezky vypadajících a plynule mluvících lidí, prodat je prostřednictvím televize veřejnosti – to je fascinující ukázka růstu politické moci médií, zvláště televize. Ne vlivu – reálné moci televize. Vznikla strana bez tradičního programu, bez partnerů v Evropě. Je to zájmová strana, která se veze na vlně nepopularity tradičních stran a politiků obecně u vybrané části veřejnosti. Teď se z fešáckých televizních komunikátorů stanou politici – což je specifické řemeslo, které se budou muset naučit, jinak je konflikty, které tvoří podstatu politiky, nesmlouvavě semelou. I oni ztratí svůj pel neposkvrněné čistoty. A nezapomeňme, že každý podnikatelský projekt má svůj konec buď v okamžiku svého naplnění, nebo v podobě bankrotu.
Jaké ponaučení si vezmou mladí voliči, zejména prvovoliči, z toho, že byli již tak záhy po volbách zneužiti (viz školné nebo směrování na vyšší daně v rozporu s předvolebními sliby pravice apod.)?
Nevíme, kolik prvovoličů hlasovalo a jak. Výzkumy, které jsou k dispozici, mají stejnou věrohodnost jako výzkumy, které chybně předvídaly výsledek voleb. A k tomu máme jen účelové veřejnoprávní televizní medializace postojů mladých k politickým stranám, které se snažily z podpory TOP 09 a Věcí veřejných udělat módu. Ale příklon mnohých mladých lidí k pravici známe všichni z osobní zkušenosti. Protože školství se v této zemi rozkládá neuvěřitelným tempem, nelze očekávat, že vzdělání přispěje k rozvoji kritického myšlení u mládeže. Znovu musí přijít osobní zkušenost. A přijde. Otázkou je, zda se v prostředí, v němž se míchá skutečný život s virtuální televizní pseudorealitou, nezvedne vlna zájmu o novou pravici haiderovského či lepenovského typu.
Není vámi líčený obraz budoucnosti příliš pochmurný?
Otázka, kdo si sáhne po protestních hlasech, jejichž počet bude narůstat - zda to bude komplexu viny zbavená levice, nebo nová pravice -, nebyla zatím zodpovězena. Nesmíme zapomínat, že se prohlubuje provinční charakter české politiky a strašidlo krize obchází celou Evropou. A je to krize ekonomická, demografická a krize hodnot. Dominující liberální individualismus, spojený s představou snadného života středních vrstev, je falešný – takovýto hollywoodský obraz způsobu života již narazil na své přirozené ekonomické a ekologické hranice. Navíc prohlubuje krizi rodiny, nezná řešení vztahu s novými menšinami, neví, jak zajistit konkurenceschopnost vůči novým centrům ekonomické moci, nezná rozumnou vizi jednotné Evropy. Tady je nejen prostor pro levici – ale i její odpovědnost.
A jaké tedy vidíte, především u nás, řešení?
Levice především musí zvednout hlavu. Nesmí se bát říci, že chce systémovou změnu – že požaduje skutečnou demokracii a zkrocení kapitalismu. Nelze čekat na milost televize či pravicových stran. Nikdy nepřijdou. Svobody se nikdo nedožebrá. Je nutné si sáhnout pro hlasy těch lidí, kteří pohrdají televizním primitivismem, těch, kterým se nechce žít v prostředí, kde bezohlednost je vydávána za normální předpoklad úspěchu, kde cynismus úspěšných je vydáván za mravnost, kde se naše národní obrození mění ve slepou uličku dějin.
Takto to zní až příliš snadně. Nezdá se vám, že jako předpoklad úspěchu vidíte jen opakování frází?
Za předpoklad úspěchu levice vidím odvahu, sebevědomí, soudružnost. Ale i to, nebát se opakovat pravdy, které levici zdobí již od dob Spartakova povstání a od raných křesťanů. A pěstování nepředstírané solidarity: nestačí jen volat po tom, že nezaměstnaný má hlasovat pro levici. Je třeba rodinám v nouzi pomáhat. Vytvářet fondy podpory, když se stát vzdá své povinnosti pomáhat lidem. Vytvářet alternativní mediální instituce, místo podbízení se oficiózní televizi. Vytvářet ony slavné ostrůvky pozitivní deviace, kde se bude pěstovat kritické myšlení. Učit se v zahraničí měnit stranu na instituci vyrostlou z širokého hnutí, ne čekající na to, až se za ni hnutí zařadí. Radikální humanismus je radikalismem činů.
11. 6. 2010, Monika HOŘENÍ
