KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Americký konvoj včera opustil naše území. Jak celou tu zvláštní událost zhodnotit?

Myslím, že si nemusíme znovu opakovat, že to, co jsme zažili, nebyl obyčejný průjezd spojeneckých vojáků. O tom, jak takový běžný průjezd nebo přelet vypadá, jaké má mít parametry, se v uplynulých dnech napsalo tolik, že každý Čech je v tom dnes, myslím, odborník. Všichni už snad chápou, že šlo o něco jiného. O to dát České republice šanci smýt stigma »reptalů«. Dokázat, že pod – údajnou – ruskou hrozbou zmoudřela a stala se poslušným a hodným členem NATO. Šlo o to, aby Česká republika už dále nevyčuhovala, neodlišovala se, nepatřila mezi potížisty. Aby ji šlo na mapě bez potíží vybarvit stejnou barvou jako pobaltské státy a Polsko. Odstranit pachuť, která zbyla z doby, kdy se česká společnost masově postavila proti plánu na vybudování amerického radaru v Brdech.

 

Tento záměr – a protože o specifický průjezd požádal Washington, soudím, že ho vymysleli právě Američané – podle mého soudu na celé čáře ztroskotal. Bylo patrné, jak s postupujícím časem, kdy bylo stále zřejmější, že společnost nereaguje, jak někdo za oceánem očekával, horečnatě stoupala aktivita ministra obrany i premiéra. Mediální prostor, který k tomu zejména ministr Stropnický dostal, byl vskutku enormní.

Avšak dojem, že společnost je vůči konvoji vstřícná, se pokoušel vyvolat marně. Prostě se to nepovedlo. Bez ohledu na to, kolik američtí vojáci dostali koláčků, bez ohledu na prapodivný výzkum veřejného mínění, který si objednala a prezentovala Česká televize, výsledek je jasný a nepochybuji o tom, že Američané si to museli tak vyhodnotit: Česká republika prostě není Polsko ani Pobaltí. Radarová pachuť nezmizela. Jestli si něco Američané po konci akce řekli o ČR, bylo to bezpochyby: Tady to tak jednoduché nebude.

Média však zdůrazňovala, že protesty nebyly velké ani prudké, což prý bylo vítězství »proamerických sil«. Co vy na to?

Neměl jsem pocit, že tentokrát jde o to, snažit se průjezd americké kolony nějak blokovat, házet po někom nějaká vajíčka, zkrátka dosáhnout nějakého dramatického efektu. Jaký by to také mělo smysl? Spíše šlo o to, dát klidně, leč jasně, najevo, že ač respektujeme právo spojeneckých vojáků přes naše území projet, nesouhlasíme s tím, v co se tento průjezd zvrhnul. S normálním přesunem jednotek NATO bychom neměli žádný problém, takové přesuny jsou běžné a jednotky NATO u nás dokonce běžně cvičí. Ale toto nebylo standardní, toto se vymklo, tady se někdo snažil z přesunu vojsk udělat politikum. A naším úkolem bylo na to reagovat a dát dohromady skupinu lidí, která řekne: »Nedělejte z nás blázny, víme, o co tady jde.« A to se podle mého povedlo. Bez ohledu na to, zda na protestu na Václavském náměstí byly stovky nebo tisíce lidí. Spor o počty nemá smysl. My jsme svůj úkol splnili.

Je zřejmé, že Američané tím vysílali i vzkaz Rusku. Proč se ale ruskou kartou pořád hraje, když konflikt na Ukrajině, zdá se, utichá?

Mám zvláštní dojem, že se zde někdo pokouší již řadu měsíců vytvářet dojem, že situace je zoufalá, že jsme na pokraji války s Ruskem, že dohody Minsk II již dávno padly, dokonce – věřte nevěřte – jsem na bezpečnostním výboru sněmovny slyšel z úst některých kolegů, že musíme počítat s »s omezeným jaderným konfliktem na evropském válčišti«… Člověk se schopností nadhledu a analýzy musí vidět, že je to iracionální, ba hysterické. Tato hysterie zřejmě někomu vyhovuje. Někdo se jí snaží za každou cenu rozdmýchávat.

Je jasné, kdo se na ní snaží přiživovat na domácí scéně a proč. Ale hlavní odpovědnost za ni nese evropská politická garnitura, a především ta bruselská. To, co vůči Spojeným státům, které jistěže mají právo hájit své zájmy, předvádí dnes Brusel, to není loajalita – to je lokajství a vazalství. Bruselští politici naprosto rezignovali na pokus definovat nějaké evropské zájmy, pouze zcela slepě papouškují to, co slyší od pánů za Atlantikem.

Na současné situaci vydělávají jen Spojené státy, nikoli Evropská unie, nikoli Česká republika. Cožpak to evropští politici nevidí? To už nemají vůbec odvahu se zeptat: proč náš spojenec poškozuje naše zájmy? Či: jak obhájit naše zájmy, když jsou v rozporu se zájmy našeho spojence? Nutno přiznat, že čeští politici tuto odvahu projevují o něco málo víc než ti bruselští.

Máte zřejmě na mysli třeba ministra průmyslu Mládka nebo prezidenta Zemana. Také premiér Sobotka se snažil zpočátku náš postoj trochu odlišit od evropského průměru.

Zpočátku. Bohužel, intenzita cest členů vlády do Bruselu je přímo úměrná jejich loajalitě k oficiálnímu kurzu. Nejvíce do Bruselu asi cestuje ministr obrany Stropnický a i četnost cest premiéra Sobotky se v poslední době výrazně zvýšila, což mělo své následky. Kdo ví, čím to je, zda bruselským vzduchem nebo belgickou čokoládou, ale v Bruselu naši politici zcela pravidelně ztrácejí ze zřetele naše vlastní zájmy a přebírají rétoriku americké administrativy, kterou nám pak pouze překládají do češtiny. Stalo se to i premiéru Sobotkovi, žel bohu.

Prezident Zeman, to je kapitola sama pro sebe. Nezastírám, že jsem ho volil se skřípějícími zuby, protože jsem znal mnohé jeho názory. Věřil jsem, že své sklony k militarismu nějak potlačí. Bohužel se to nestalo a některé jeho rétorické zkratky pro mě byly docela nepříjemným překvapením. Ale co naplat, přes to všechno je Miloš Zeman politik, který má mnohdy odvahu říct to, co jiní neřeknou. A to se potvrdilo i během celé ukrajinské krize. Nutno dodat, že i bývalý prezident Klaus projevil značný nadhled a zdravý rozum při hodnocení té krize, byť v poslední době volí raději opatrnější formulace a mluví třeba o »Západu« v situaci, kdy je zřejmé, že by bylo možno být mnohem konkrétnější.

Miloš Zeman má však nejen odvahu vyslovit, co si jiní netroufají, ale někdy to i udělat. Míním teď jeho cestu na oslavy Dne vítězství do Moskvy. Bude patrně jediným evropským prezidentem, který tak učiní, a dá se očekávat, že se proti němu rozpoutá mediální vichřice.

Rozpoutá a nezbývá nám, než ho zase jednou podržet. Právě v přístupu většiny evropských politiků k oněm moskevským oslavám se nejzřetelněji ukazuje syndrom, který bych nazval »bruselština«. Všichni znají vyjádření vůdců válečných západních demokracií, kteří vysoce oceňovali podíl Sovětského svazu na porážce fašismu a vítězství ve válce. Všichni známe fakta – kdo kolik sil nasadil, kdo přinesl jaké oběti. Pokus tato fakta nějak ohýbat, je vyloženě směšný. Brát si konflikt na východě Ukrajiny jako záminku k tomu nevzdat hold lidem, kteří obětovali své životy za naši svobodu, to je hanebnost. Ti evropští vůdci, co do Moskvy nepojedou, by se měli stydět. Nikdo jim nebránil, aby se poklonili padlým a poté třeba kritizovali nahlas Putinův režim, pokud bez toho nemohou žít. Ale spláchnout historickou paměť do záchodu, je amorální.

Slouží ke cti českého prezidenta, že tak neučinil. Bude hrozné, pokud zjistíme, že tak neučinil jako jediný.

Jan STERN