KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Pane profesore, jaké to je - po tolika letech poslancování sledovat sněmovnu z povzdálí?

Léta nezastavíte. A také si uvědomíte, že některé věci jsou tak setrvačné, že něco měnit je těžké. To vás pak ovládá pocit bezmocnosti. Mnohé věci se, bohužel, po listopadu 1989 udělaly špatně. I když nejde jen o to, ale rozdělení státu, kdy občané byli postaveni do role jen jakéhosi pasivního pozorovatele, došlo k odstavení poloviny zvolené reprezentace, pro pravici tak důležitý Senát zůstal tři a půl roku neustavený atd., ve společnosti něco zanechalo.

 

Nevím, zda je tu přímá příčinná souvislost, ale toto určité prostředí, a pak také chování pravice, která neustále odmítá referendum, má velkou vinu na dnešním neuspokojivém politickém klimatu, což se odrazilo i ve volbách do europarlamentu. Nejsem okamurovec, abych si myslel, že lidé budou v referendu rozhodovat všechno, ale kdyby se konalo třeba o církevních restitucích, tak to nedopadlo tak, jak to dopadlo, a lidé by také měli pocit, že jejich hlas má nějakou váhu.

Co říkáte situaci na ministerstvu spravedlnosti, chování ministryně Heleny Válkové?

Považuji to za nešťastnou epizodu, pravdu má premiér Bohuslav Sobotka, když říká, že to poškozuje prestiž, autoritu, důvěru ve vládu. Chci doufat, že se to podaří časem zvládnout a ministerstvo spravedlnosti včetně ministryně bude fungovat normálně. Většina lidí není podrobně seznámena s tím, jaká je Helena Válková, jaká je Hana Marvanová, jaký je Pavel Štern. Obraz zřejmě nebude jen černobílý a pravda nemusí být jen na jedné straně. Mám pocit, že paní ministryně je dobrá právnička, ale zvládat resort se jí nedaří. Jestliže v poměrně krátké době se musí rozejít se dvěma nejbližšími spolupracovníky, není to dobré znamení. A zvláště když uvážíme, že Hana Marvanová s ní měla na ministerstvu vytvořit tandem, který by měl realizovat programové myšlenky a pracovat podle not koaliční smlouvy.

Lidé si teď musí klást otázky, co za tím je. Ministerstvo musí připravit důležité předlohy včetně zákona o státním zastupitelství. Doufám tedy, že nepříjemný dopad, který to má na vnímání vlády veřejností, se podaří časem zvládnout.

Nejde také trochu o obecnější problém?

To určitě ano. Ukazuje se i teď při hledání kandidátů pro komunální a senátorské volby. Z různých průzkumů veřejného mínění vyplývá, že politická atmosféra v ČR není dobrá. Jde o to, že lidé nemají důvěru k politickým stranám, nemají chuť v nich pracovat. Když jde o funkce, najde se jich dost, což ale neznamená, že výběr je dostatečně kvalitní, je z dostatečné základny lidí, kteří mohou dané funkce zvládnout. Vezměme si třeba problém, který má hnutí ANO s výběrem kandidáta na pražského primátora. ANO mělo velkou přitažlivost mezi občany, dostalo se mu značné voličské přízně včetně evropských voleb, ale přece jen nemá dost lidí v hnutí už »prověřených«, se zkušenostmi, jak toto hnutí funguje, jaká je jejich loajalita osobní i programová. Příklad někdejšího primátora není jediný.

Tímto problémem trpí i ČSSD. Okruh lidí, ze kterých může vybírat vhodné kandidáty do obecních zastupitelstev, nebo do Senátu, také není dostatečný, aby zajistil, že ČSSD si udrží své postavení. Obávám se, že ve volbách dojde ke značnému proměnění dosavadní struktury Senátu a to, co bych nazval zvětšenou fragmentalizací české politiky, se potvrdí. Takže v tom také nevidím žádné pozitivní znamení.

Stabilnější politické demokracie mají pevnější strukturu politických stran. A i když se tam mění vládní koalice a opozice, přece jen změny v celkové struktuře politického stranictví nejsou tak výrazné. U nás poté, kdy do sněmovny pronikly Věci veřejné, což byl skutečně fenomén velmi podivný, včetně pozdějšího společku Karolíny Peake, došlo k rozvlnění a oslabení poměrně křehké stranické struktury. Kromě dosavadních stran do sněmovny vstoupila i nová hnutí bez pevné organizační a personální struktury.

Úsvit je, doufám, už na sestupu, protože skutečně pro českou politiku nic pozitivního nepřináší. Hnutí ANO zejména z hlediska působení jeho předsedy Andreje Babiše posuzuji spíše pozitivně, jeho voličská klientela se ještě může rozšířit. Ale jak běží čas, ukazují se tam problémy s vnitřním fungováním. Z politologického hlediska je hnutí ANO politická strana, byť říká, že není. Má všechny znaky, které musí mít, jestliže se zapojilo do parlamentního života parlamentní demokracie. A jevy, které na počátku mohou působit jako příjemné nebo nové oproti zaběhlému stranictví, se posléze ukazují spíše jako projevy amatérismu. Ukazuje se to např. na problémech v legislativním procesu.

Poslanci ANO podávají návrhy na změnu zákonů, které nejsou propracované, promyšlené. A je-li hnutí spolu s ČSSD hlavní silou vlády, je třeba, aby návrhy předkládala vláda. Ta za nimi musí stát, má-li plnit vládní prohlášení a má-li pro veřejnost představovat základní pilíř fungování politického systému. Ukazují se zde problémy nezralosti politického života, v průběhu času některé spíše sílí, než aby slábly.

Kde vidíte příčinu toho, že s každými volbami vznikají nějaká nová uskupení?

To nemá jen jednu příčinu. Jsou tu obecné příčiny, tyto jevy nejsou českým specifikem, jsou i ve vyspělejších západoevropských demokraciích, i tam evropské volby ukázaly tyto tendence. A nedůvěru ke stávajícím politickým stranám, k politice apod. U nás jsou tyto rysy ještě spojené s tím, jak se česká společnost vyvíjela po 17. listopadu, zejména po rozpadu Československa. Občané byli postaveni do situace, že o základní otázce politické existence, tj. existence státu, vůbec nemohli spolurozhodovat, nebylo referendum, zda si přejí či nepřejí zachovat společný stát. Tehdy jsem zdůraznil, že do základu nové státnosti bylo vloženo něco velmi nebezpečného – pohrdání vůlí občanů.

Projevilo se to i tím, že tehdejší pravice v České národní radě prosadila, že byly negovány výsledky voleb do Federálního shromáždění a výraznější politická reprezentace, která tam byla, byla z politického života vyřazena, Senát nebyl ustaven, což vytvořilo ve společnosti určité klima. Připočteme-li k tomu ještě to, že dlouhá léta přes snahy ČSSD a KSČM pravice odmítala jakékoli referendum, ačkoli Ústava s ním počítá, pocit bezmocnosti v občanech sílil. To podle mě velmi přispělo k neblahému stavu, k neutěšenému politickému klimatu. V něm se pak objevují různí lidé, kteří si myslí, že situaci mohou změnit, zachránit, že mají nějaké poslání.

V poslední době třeba výrazně posílila Česká pirátská strana, třebaže se do sněmovny ani do Evropského parlamentu nedostala. Čím to je?

Vzhledem k celkové situaci, jak se mění fungování společnosti, jaký vliv mají nové sociální sítě, není divu, že se dostává sluchu i takovým novým jevům, novým politickým směřováním, jaké vyznačují třeba Piráti, což je strana pro část mladé generace asi sympatická.

Vidíte v tom nějaké nebezpečí?

V Pirátech nebezpečí nevidím, viděl bych ho, kdyby sílila DSSS nebo Úsvit. Nebezpečí vidím v tom, co jsem říkal, v jisté politické apatii. Za určitých okolností toho mohou využívat různé extremistické síly. Někdy jim stačí »rozbušky« v lokalitách s většími skupinami sociálně vyloučených, aby z toho vzniklo hnutí, na které společnost připravena není, na které se těžko reaguje, a represivní síly nemohou všechno řešit.

Proč je podle vás stále hodně populární TOP 09?

Česká společnost je politicky rozdělená, přetrvává základní dělení levice – pravice. Už jsme mluvili o tom, že tradiční strany trochu ustoupily do pozadí, vznikají nová hnutí včetně dnes vlivného ANO. Nemá jasnou orientaci, ale můžeme ho nazvat středové, a jsou tam lidé pravicové orientace, ale nepochybně i část levicově orientovaných. Dosavadní dělení levice – pravice včetně stranické struktury se sice trochu překrylo tímto novým fenoménem, ale s řešením různých věcí se bude opět objevovat ono základní – zda je to víc pravicové, nebo víc levicové. Lidé, kteří zastávají pravicové hodnoty, vlastně musí zachovat přednost TOP 09, protože ODS přes všechny snahy Petra Fialy a některých dalších má nejlepší léta za sebou. Asi zcela nezmizí z české politiky, ale do popředí se podle mě už nikdy nedostane.

Lidé pravicově orientovaní, pokud se nechtějí nechat svést vějičkami různých miniaturních nových pravicových uskupení, mají na vybranou ANO a TOP 09. U ANO mohou mít pochybnosti o jeho vývoji. V tom je síla TOP 09, která sbírá pravicové hlasy. Myslím si však, že také budou mít problémy – jejich předností a politickou obratností bylo, že svou nedostatečnou stranickou základnu i teritoriální rozsáhlost nahradili spojením s hnutím Starostové a nezávislí, a tím si vytvořili celorepublikovou základnu. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál, protože STAN je také reakce na odpor k politice tradičních stran. Starostové nejsou tak stranicky vázaní… Je to prostě projev fragmentace české politické scény. Jsou s tím spojeny různé otázky, jistou odpověď nám dají podzimní volby.

Od listopadu 1989 už vyrostla nová generace občanů. Ale do politiky se jí moc nechce. Proč to tak je?

To je složité. Pravici se podařilo pomocí zákona o protiprávnosti komunistického režimu, lustračních zákonů, zákona o třetím odboji a o Ústavu pro studium totalitních režimů vytvořit ve společnosti klima, které je kontaminované, nepřeje politické diskusi, politické pluralitě. A i když věci minulosti, které byly takto účelově využívány a jejichž pomocí byla společnost ideově manipulována, slábnou, přeci jen jisté klima ve společnosti zůstává.

Ještě významnější podle mě je, že život i sociální skladba společnosti se velmi změnily. Výrazné sociální skupiny, třídy, v dřívější podobě neexistují. V postindustriální společnosti, o které se mluví, průmysl a dělnická třída nemají postavení jako dříve. Včetně toho, že s tím byla spojena organizace v odborech, což byla výrazná společenská síla. Ve společnosti služeb je to vše mnohem atomizovanější a základním principem - ponechám-li stranou, že jsou to dnes peníze - je individualismus, kterým se silně vyznačuje mladá generace. Na jedné straně je záměrně pěstovaný, ale zároveň je to i realita, změněný způsob života, uznávání jiných hodnot. Pravicová média to využívají k manipulaci s postoji lidí. Společnost se mění a co to vše bude znamenat, jaké to bude mít důsledky, těžko říci, protože zároveň se ve společnosti rozšíří nespokojenost s tím, co tento trend vyznačuje. A to je prohlubování rozporů mezi bohatými a chudými. Menšina bohatých bohatne a většina chudých chudne…

Co se s tímto stavem dá dělat? Čtěte středeční tištěné Haló noviny.

Marie KUDRNOVSKÁ