Definitivní kapitulace prezidenta Beneše
»Včera v 17 hod. 45 min přednesl předseda vlády arm. gen. Jan Syrový do rozhlasu vládní prohlášení, na kterém se usnesla vláda republiky v první své pracovní schůzi. Projev předsedy vlády arm. gen. Syrového byl vysílán všemi československými stanicemi:... »Ve dnech právě minulých dolehly na náš stát a národ těžké rány. Národ v nich ukázal přes všechnu hloubku své bolesti příkladnou ukázněnost, která sílí naši vládu ve víře, že se jí podaří vyvést národ a stát z dnešních dob a svízelů k novému životu. Všem nám ukládá tento úkol nejvyšší zodpovědnost, naprostou obětavost a krajní sebezapření. S bolestí uvědomělého československého občana, s hluboko rozrytým srdcem legionářského bojovníka plním nyní z nejtěžších úkolů svého života, oznamuje vám, spoluobčané, že se prezident Československé republiky dr. Edvard Beneš vzdal svého úřadu, zůstávaje i při tomto skutku zářivým příkladem sebeobětování. Tíha prezidentova rozhodnutí je taková, že by slova byla jen mdlým odrazem našeho vzrušení a našich citů.« Jsme v říjnu 1938. Text z Národních listů (6. říjen) se nečte ani dnes jednoduše. Generál Syrový přečetl ještě Benešův dopis. U rozhlasových přijímačů ho se zatnutými pěstmi vyslechli snad všichni, kteří tehdy k nim měli přístup... »Pane předsedo vlády! Pohnutá tři léta mého prezidentství vyvrcholila v událostech nedávných dnů, v událostech pro nás nadměrně smutných a pro náš stát velkého dosahu. Drásaly nám všem duši, srdce, nervy i rozum. Nezlomily však ani naši víru, ani věrnost ideám našeho lidu, národa a státu, ideálům, jejichž nositelem lid československý vždycky byl a jímž věren zůstane. Tyto historické události změnily ovšem skoro v základech podmínky dalšího života a vývoje našeho státu. Měl jsem na tom všem velký podíl, že nemohu neuvažovat o tom, co v nových poměrech mám dělat já jako prezident republiky. Byl jsem zvolen za okolností zcela jiných a za podmínek podstatně odchylných a nemohu to dnes přehlížet. Poměry se změnily tak, že by moje osoba jako osoba politika mohla být eventuálně překážkou vývoje, kterému se musí náš stát přizpůsobovat, zejména také z hlediska mezinárodního a vzhledem k potřebě získat rychle klid v celém našem okolí a dobrý poměr a spolupráci se sousedy. Právě se nám podařilo ustavit vládu, která bude v nových poměrech vládou klidu a pořádku, vládou úsilí o hospodářskou a sociální rekonstrukci, vládou, hledící si především vnitřní práce, přerodu a celkové obrody. Věřím, že se jí práce bude dařit. Sám však pokládám za nutné pro sebe z nové situace vyvodit důsledky a ze svého úřadu odstoupit. Neznamená to opouštět svoji povinnost v těžké době a nezůstat na palubě lodi v těžké bouři. Chci prostě usnadnit vnitropolitický i vněpolitický další zdravý vývoj státu a národa. Proto skládám svůj úřad v ruce ústavních činitelů a prosím Vás, jako předsedu vlády, abyste podle předpisů ústavy nařídil vše, co je nutno. Děkuji Vám a Vašim kolegům za všecku spolupráci a přeji Vám i všem ostatním opravdový zdar v další Vaší činnosti. Věřím pevně a hluboce, že brzy zase přijdou doby lepší, doby klidné, účinné práce a úspěchů pro nový stát a všechen náš československý lid. Dr. Edvard Beneš, v. r.« (text převzat z Národních listů 6. 10. 1938). Vláda Připomeňme, že prezident Beneš ještě před abdikací jmenoval novou vládu. Byli v ní mimo jiné kromě předsedy Jana Syrového ministr zahraničí, dosavadní vyslanec v Berlíně František Chvalkovský, vnitro převzal Jan Černý, finance Josef Kalfus, zemědělství Ladislav Feierabend, sociální péči, zdravotnictví a tělesnou výchovu Petr Zenkl, bez portefeuille zodpovědnost za propagandu převzal dědeček Václava Havla Hugo Vavrečka. Národní obranu sám premiér Syrový, dva jeho generálští kolegové pak další ministerská křesla - generál Karel Husárek veřejné práce a generál Vladimír Kajdoš železnice, atd. Ostře pravicové a silně kapitulantské zaměření této vlády, bez ohledu na další postoje některých jmenovaných, nelze zpochybňovat. Tlak Tlak na odstoupení dr. Beneše z funkce prezidenta z německé strany a z ultrapravicových skupin uvnitř země byl veliký. Hitler již 27. září 1938, tedy ještě před Mnichovem, v projevu v berlínském Sportpalastu dokonce tvrdil, že prý nejde o Československo, ale o Beneše. »V tomto jménu je spojeno vše to, co zneklidňuje miliony lidí,« (Karel Douděra: Republika na úvěr). Göring již po podepsání mnichovského diktátu měl oficiálně oznámit vyslanci Mastnému, pokud Beneš neodstoupí, že Německo bude jednat s Československem s naprostou bezohledností. Generál Husárek, člen československé delegace na jednáních o tzv. pátém pásmu, sdělil Syrovému, že pokud jde o západní mocnosti, »jsou bez zájmu na naší věci« a »nejvíce nám škodí dr. Beneš, kvůli kterému ztrácíme další a další pozice. Zařiďte, prosím, co nejdříve jeho odstoupení« (Karel Douděra: Republika na úvěr). Jaký tlak následně vyvinul Syrový, nevíme. Jen to, že v následném rozkladu poslaném jednotlivým československým vyslanectvím přiznává nejen snahu Německa zbavit se Beneše, tak chladný vztah k němu ze strany bývalých spojenců, při čemž Sovětský svaz v hodnocení vynechává (Archiv ministerstva zahraničních věcí č. 1607 - 1628/38). Pokud jde o západní mocnosti, Husárkovo hodnocení bylo skutečně přesné. Právě onoho osudného 6. října např. britský ministerský předseda Neville Chamberlain v Dolní sněmovně dokonce v této souvislosti prohlásil: »Co jsme učinili, bylo, že jsme je zachránili od zkázy a dali mu (tedy Československu) možnost nového státního života, v čemž je sice zahrnuta ztráta území a opevnění, což však mu snad umožní těšiti se v budoucnu z národní existence a rozvíjet ji za neutrálních a bezpečnostních podmínek podobných těm, které dnes vidíme ve Švýcarsku« (Bitva o Československo v britském veřejném mínění, Londýn 1941). A česká pravice? Národní listy plně podřízené skupině Živnobanka v plné shodě se známým stanoviskem generálního ředitele Jaroslava Preisse, jež vyjádřil po příjezdu z Berlína, napsaly, že »dr. Beneš musel odejít se svou epochou« (Karel Douděra: Republika na úvěr). A jak to vnímal sám prezident Beneš? »V důsledku toho všeho jsem považoval za nutné odejít. Bylo to v zájmu státu, byl to však také způsob, jak ze své strany projevit osobní úsudek o nově vzniklé situaci a provést jasnou demonstraci vůči těm západním evropským činitelům, kteří prosadili mnichovský ‚appeasement‘. Chtěl jsem však také už tehdy změnu nálady i u nás. Jednal jsem podle toho...« (Edvard Beneš: Paměti) Rozhodnutí nebylo však tak jednoduché, jak líčí Beneš ve svém vzpomínání v roce 1943. Podle všeho chtěl prý zůstat alespoň do 28. října 1938 a teprve pak odejet do Švýcarska případně do Anglie a odtud do USA, kde měl rezervováno místo profesora na jedné z univerzit. Nakonec zvítězil tlak ze všech stran, jak napsal počátkem listopadu svému bratrovi Vojtovi Benešovi do Spojených států: »Odešel jsem se souhlasem všech, nové vlády, stran a jejich vůdců i vojáků, po dohodě, že tím jim usnadním situaci, poněvadž pro Německo jsem byl symbolem starého státu, svobody, demokracie, revoluce - všeho. Berlín to našim dal jasně najevo...« (Edvard Beneš: Dopisy bratru Vojtovi 1938-1944). V onom hodnocení neměl však stoprocentně pravdu. Ze strany KSČ a od mnoha demokratických osobností a politických seskupení zněl jasný hlas: Neodstupujte! (Karel Douděra: Republika na úvěr) Ohlasy odstoupení Paříž »zachovala zdrženlivost«. Daladier přesto vzdal v rozhlasovém projevu hold dr. Benešovi a dalším československým představitelům, kteří stáli v čele země v době Mnichova, »za vysoké pojetí, s jakým chápali svou povinnost vůči lidstvu« (Národní listy 7. října 1938). Britové byli zdrženlivější. Teprve později se karta i v Londýně obrátila, ale to už jsme u jiného období. A Německo? Stojí za to, si ocitovat informaci z výše uvedeného čísla Národních listů: »Včera se konal v berlínském Sportovním paláci veřejný projev věnovaný Zimní pomoci. Na projevu mluvil také ministr propagandy Dr. Goebbels, který oznámil, že odstoupil prezident Dr. Beneš. Když učinil tisícovému shromáždění toto sdělení, nastala v sále Sportovního paláce nepopsatelná vřava. Teprve poté promluvil Dr. Goebbels o Zimní pomoci a po něm říšský kancléř...«. Konec předválečné republiky Dá se říci, že abdikací dr. Edvarda Beneše skončila předmnichovská republika. Skončil i pokus o demokratické zřízení - ve smyslu buržoazně demokratickém - v naší vlasti. Abdikace prezidenta k tomu jen dala prostor. Mnohé bylo spojeno s jeho jménem, byť třeba se toho on sám neúčastnil. Kolem Masaryka a jeho bylo však mnoho lidí, kteří myslili stejně či alespoň podobně. Republika sice nebyla sociálně spravedlivá, nestavěla se za všechny stejně, jenže oproti jiným zemím ve světě mohla se chlubit jistou úrovní demokracie. Benešův odchod však znamenal výrazný odklon i od těchto zásad. Republika spojená se jmény Masaryk - Beneš přestala existovat. Začalo období tzv. druhé republiky, která krok za krokem přestávala mít demokratický charakter. Stačí si připomenout, že 9. října slovenská autonomní vláda, vzniklá v den odletu prezidenta Beneše z vlasti, zakázala činnost Komunistické strany Československa na Slovensku, 20. října byla zastavena činnost KSČ vládním rozhodnutím i v českých zemích, což znamenalo ochromení stranického tisku, 25. října vedení sociální demokracie vystoupilo ze Socialistické internacionály a rozhodlo stranu rozpustit a vytvořit netřídně zaměřenou Národní stranu práce, 15. prosince Národní shromáždění schválilo zmocňovací zákon, jenž vládě umožnil po dva roky vládnout za pomoci vládních nařízení a dokonce měnit Ústavu, 27. prosince byla nařízením ministerstva vnitra rozpuštěna KSČ. Kromě toho byla přijímána opatření, jež omezovala demokracii a podle dohod s nacistickým Německem postupně přizpůsobovala naše zákonodárství německému. A Beneš? »…byl jsem zlomený člověk, s nepopsatelnými pocity, bylo mi těžko u srdce a mou hlavou šly chmurné myšlenky« (Compton Mackenzie: Dr. Beneš). Teprve po řadě měsíců se dal opět do boje… Jaroslav KOJZAR
FOTO - archiv
