Historia magistra vitae...
I taková je realita!
Ptejme se: Proč stále více dochází - celé čtvrtstoletí od společenských proměn - k neuvěřitelné devastaci historických objektů nenahraditelných hodnot? Kdeže jsou všechny ty dávné sliby o nutnosti náprav i v kulturní sféře?
Na každé společnosti, vlastně na každém z nás se podepisuje vliv dějin - nejen politických, ale i kulturních. Formují nás nejen vnímané děje a prožívané zkušenosti, ale též okolní proměny. Stejně určující jsou i naše vztahy k nim. V posledních desetiletích jsme často svědky nejednou až neuvěřitelných skutečností, jež pochopitelně ovlivňují naši mysl, tedy i naše skutky. Zatímco hned za našimi »humny«, tedy za státními hranicemi, například o historické i jinak zajímavé památky příkladně pečují, v naší »polistopadové« současnosti to platí jen pramálo. Pokud ovšem vůbec... Jsme skutečně tak cyničtí, anebo naopak už apatičtí a znaveně bezcitní? A proč se i o tomto obecném morálním marasmu a obecném rozkladu hodnot nehovořilo také na nedávných veřejných »oslavách« mnohého tak nepodařeného? Proč jsme tedy také neodhalovali podstatu té dlouhodobě panující »blbé nálady« v české kotlině? Co jsme tak vlastně slavili? Naši vlastní nedokonalost?
Historie nás učí
V průběhu vývoje se lidstvo muselo podřizovat nejrůznějším proměnám a událostem, tedy také vlivům ideologickým, ekonomickým či dokonce válečným. To vše - a samozřejmě i další faktory – mělo výrazný vliv na obecné společenské myšlení. Svědectvím našich současných kroků jsou nejen vlastní myšlenkové proudy, ale jistě i náš vztah k minulosti a jejímu odkazu - ke kořenům vlastním, svého národa, lidstva. Přítomnost ve vztazích s dřívějškem i s budoucností totiž pomíjet nelze. Platí: Historia magistra vitae...
Transformace
S každou velkou revoluční změnou dochází ve společnosti nejen k myšlenkovým posunům, ale též k zásadním změnám vlastnických poměrů. Tradiční majetkové vazby bývají zpřetrhány, následuje tedy také nové pojímání a často odlišné chápání poslání objektů a jejich využití. Země uprostřed Evropy nebyla zvratů i necitlivostí nikdy ušetřena, dokonce naopak. Zpustošené krajiny se po minulých válkách musely rychle zotavovat z předchozích útrap a nedostatků, péče o památky tudíž zůstávala stranou obecných zájmů. Nedostávalo se často financí ani na nezbytné asanace. Platilo to i po válečných konfliktech ve 20. století.
Národní hospodářství se muselo vyrovnávat i s dalšími obtížemi. Mělo tedy jiné starosti a cíle, jiné priority. Nezbytná obnova poválečného hospodářství a nutná modernizace materiálních statků, ale též modernizace společenského života ve všech oblastech, včetně zdravotnictví či školství, odsouvala zákonitě nejednou také péči o pamětihodnosti. Památkářská sféra nepatřila k prioritním ani u nás. Stavěla se totiž urychleně moderní bytová sídliště i s jejich nově budovanou infrastrukturou, pozornost se upjala na poškozené silnice i na moderní dálnice. Vznikala také velká přehradní díla, nové moderní továrny a další nepřehlédnutelné nadčasově důležité skutečnosti.
Po poválečných etapách s prokazatelnými a nezkreslenými výsledky činorodé práce se později vynořily události konce roku 1989. Nebyly asi náhodné, jen dokonale zneužitelné i zneužité. Jednalo se o pochopitelný sled po sobě vznikajících událostí v mezinárodním kontextu. Česká společnost nebyla žádnou výjimkou. Naznačované proklamované ideály se ovšem v činy nezměnily. Nově se vynořivší »tribunové lidu«, kritizující velkoryse (spíše »velkohubě«) staré pořádky a slibující před čtvrtstoletím často až nemožné, ohlašovali také velký vzmach obecné kultury i umění. Jenže...
Sliby - chyby
Co však záhy nastalo? Během nezřídka »začachrovávaných« privatizací všeho druhu byla také řada architektonicky hodnotných objektů - tedy také továrních a s jinou orientací - rozkradena a poničena. Dlouhodobou nečinností nových majitelů docházelo až k nenapravitelnému chátrání, často i k jejich likvidacím. Bagry byly silnější i těch nejvzletnějších ideálů... Nevhodné využívání a nedokonalá údržba předurčovaly i ojediněle hodnotné památky často až k záhubě.
Novodobí »zlatokopové« se opravdu činili - nikoliv ovšem ve prospěch současné společnosti a budoucnosti! Navíc se na daném stavu společnosti podepsala obecná apatie, až flegmatičnost, naopak rovněž arogance »polistopadových« byrokratů. Zištné zájmy společnost plně ovládly. Neodborné zásahy vůči mnoha památkovým objektům, jejich viditelná devastace a další negativní jevy totiž nebylo možno podle platné - ovšem zcela nefunkční - legislativy ve většině případů nijak postihovat. Nikdo tedy nebyl za prohřešky obecně odsuzován, natož snad za svou nezodpovědnou nedbalost (či ještě horší skutky) trestán.
Zázraky?
Jen díky nadšení a iniciativě několika málo jednotlivců či organizací se paradoxně podařilo i v »porevolučním« období některým památkám pomáhat. Příkladem může být dříve chátrající objekt zámku v Nových Hradech nedaleko Litomyšle. Byl nejen zachráněn, ale jeho stav je dokonce stále vylepšován. Je to však jedna z čestných výjimek.
Po »sametové revoluci« se o komerčně zajímavé, tedy lukrativně využitelné objekty rozhořely často i líté boje. Ovšem naopak ty méně »užitné« - často ovšem více chátrající - objekty byly obvykle ponechány zcela napospas času a ničení. Jejich historická či umělecká hodnota nikoho nezajímala. Dokonce ani mnozí restituenti se o ně často nestarali, ať se jednalo o nemajetné »obyčejné lidi« či o některé finančně velmi dobře zajištěné jedince.
Nepečovaly však o své objekty příliš ani církve. Nebylo to však vždy dáno jen aktuálním nedostatkem financí! Příkladem byla nedávná záchrana věže svatojakubského chrámu ve východočeské Poličce. O toto rodiště světoznámého skladatele Bohuslava Martinů totiž dlouhodobě nejevila odpovídající zájem ani římskokatolická církev, coby majitelka objektu, ani město, dokonce ani finančně bohatě zajištěná Nadace Bohuslava Martinů, jejíž tehdejší představitel Ivan Štraus coby předseda Správní rady měl zřejmě mnohem »důležitější« (osobní?) zájmy... O dědictví velkého skladatele však rozhoduje stále.
Jinde to bylo často obdobné. Týkalo se to skvostných zámků stejně jako památných domů či třeba jen malých kapliček, jejichž renovace by jistě nebyla ekonomicky příliš náročná. Šlo také o ojedinělé objekty industriálního charakteru, například o mimořádné tovární komplexy. Chyběl však obecný zájem, nedostavovala se patřičná snaha, jež je v zahraničí naprostou samozřejmostí. Mnozí - i finančně dostatečně zajištění - se dokonce vyjadřovali ve smyslu »když to stát za podpory komunistů rozkradl, ať se o to teď postará«. Říkali to dokonce i někteří - jinak tak přemoudřelí a noblesní - představitelé majetkově velmi dobře zajištěné »modré krve«.
Jenže pětadvacet let současné polistopadové dlouhodobé a trvalé devastace objektů, dokonce často bez jejich základního zabezpečení a nejpotřebnějších údržbových prací, je až příliš dlouhá doba. Navíc dříve prosperující státní ekonomika, jež dříve v problematice ochrany památek poskytovala štědřejší, ba štědrou ruku (i mnoha církevním objektům!), se v podstatě začala rozpadat. A soukromníci měli po roce 1989 častěji jiné zájmy. Památky tedy nyní žalují víc než kdysi...
Chaotická epocha
Jistě není snadné okamžitě získat znalosti právnické, ekonomické, stavařské či památkářské. Majitelé historických objektů často nemají čas obíhat neochotné, až antiproduktivně »fungující« úřady se spoustou zpátečnicky byrokraticky myslících aparátníků. A ti jsou často panovačnější než kdysi! Bohužel, někteří majitelé památkových objektů někdy (ba stále častěji) opravdu nemají dostatek peněz na financování renovací. Nikdo jim však ruku nepodá, neporadí, nepomůže. Doba dobrovolných a nezištných brigádnických aktivit ve prospěch společnosti a dobrých skutků se vytratila.
Péče o památkové objekty jistě není jednoduchý úkol. Ale jak se tedy s daným stavem objektivně dokonale a zejména perspektivně vyrovnat? Jaký je vlastně přístup státu i obcí k dané problematice?
Nezapomínejme...
Dědictví chátrajících chráněných kulturních památek i s jejich majiteli, kteří však neprojevují o péči objektů zájem nebo jim chybějí ekonomické možnosti, se často dostává na rozcestí. Nejednou to svádí k iniciativám nechat památku zcela zaniknout, než se na jejím zachování podílet, tedy dále se o objekty starat.
Obecně vžitý současný názor? »Leckdy se vyplatí objekt zbourat a takto uvolněné pozemky komerčně využít...«. Například se tak děje při rozprodejích na parcely nových satelitních městeček. I to se v posledním čtvrtstoletí často stávalo. A co je nejhorší: někteří »památkáři« - i z Národního památkového úřadu - leckdy souhlasně přikyvovali, dokonce se i na některých nekalostech, ba historických zvěrstvech dříve aktivně (či alespoň jen tiše) souhlasně podíleli. Vzpomeňme na hrůzné příklady »aktivit« v dlouhodobě likvidované Kyselce u Karlových Varů, na neodbornou renovaci pražského Karlova mostu či na další výkřiky času. Nezapomínejme na to!
Těžký osud
Trudná situace potkává objekty malé i větší, sakrální i světské. Kdekoliv. Málokde se totiž podaří nalézt »partu« nadšených a iniciativních aktivistů, kteří - třeba i vlastními silami - objekty zastřeší, zazdí otvory ve zdivu, zpevní klenby či pomohou při zakrytí obnaženého obvodového zdiva. Často však to vše přichází pozdě, dokonce v době, kdy už je stavba staticky výrazně narušena a její stav je na hranici další životnosti. Objekty totiž každým dnem hlodá zub času, chátrají víc a víc.
Jaká je realita?
Žijeme ve velmi smutném období. Nadšení vyprchalo a »blbá nálada« je dlouhodobě všeobjímající jev. Často znamená smrtelné rány nejen pro ojedinělé památky, ale tím současně také pro celou naši národní historii, pro naši kultivovanost vůbec. Týká se to tudíž i našeho národního povědomí a obecně kulturních identit. Z mapy civilizované Evropy tak zákonitě mizíme. Ostnaté dráty v našich myslích nejenže přetrvaly, dokonce jsou však mnohem zrádnější a nebezpečnější. Jsou totiž - módně řečeno - sofistikované. Zapomínáme, abychom však byli sami záhy zapomenuti! Že by snad konec kulturní civilizace - a tedy pomyslný »pád Říše římské«? Protože totiž o demokracii obvykle jen vzletně mluvíme, aniž bychom opravdu svobodně a demokraticky cítili a konali.
Památky jsou naším trpkým svědomím. Právě ony totiž po sametové revoluci dostaly patřičně »na frak«. Dokonce víc než kdykoliv jindy v novodobé epoše. »Nejsme jako oni,« znělo před čtvrtstoletím na rychle vznikajících mítincích. To však ještě asi málokdo tušil, co bude následovat!
Tomáš HEJZLAR
FOTO - archiv
