Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jsem proti pokračování vlády lobbistů a byrokratů. Proti honbě za ziskem jako konečným cílem

 

Rozhovor s kandidátkou do Evropského parlamentu Helenou Briardovou

Jste novinářka profesí, jak z tohoto pohledu vnímáte »Brusel« a informace, které se k nám odtud dostávají?

V Bruselu jsem byla akreditovaná po celá devadesátá léta. V době, kdy se připravovalo rozšíření. Nejdřív o Finsko, Švédsko a Rakousko, které vstoupily v roce 1995, a pak o osm bývalých socialistických zemí, Maltu a Kypr. Představitelé EU pod vlivem antikomunistické propagandy tenkrát prohlašovali, že přijetím do Unie bývalé socialistické země »zachráníme«, že »konečně i tam budou mít děti k Vánocům dárky, jako děti na Západě«. V Česku jsem slyšela názory, že u nás jsme trpěli a že by nám to teď měl Západ vykompenzovat, tedy umožnit nám rychle zbohatnout. Některým se to podařilo tunelováním, což v Unii považují za ryze český patent.

EU si rozšířením potřebovala vyřešit svou tehdejší krizi, což se vstupem na středoevropské a východoevropské trhy a likvidací konkurenčních závodů dočasně i podařilo. Tohle ale naše média příliš nezdůrazňují, protože by musela přiznat, že za to všechno může kapitalistický systém, který neumí a ani nechce být jiný. Novináři proto raději ironicky psali a píší o rozhodnutích »Bruselu« o jednotném tvaru okurek, banánů či velikosti prezervativů. Málokterý ale také napsal, že ta rozhodnutí si vynutili nebo zaplatili lobbisté tak, aby to vyhovovalo té či oné firmě. A rozhodování evropských institucí podle toho, jak lobbisté pískají či platí, od té doby narostlo do obřích rozměrů. Takže abych to shrnula: informací z Bruselu mají novináři dost, ale málo z nich se odvažuje, nebo – vzhledem k vlastníkům médií – málo z nich má možnost psát o podstatných věcech.

*Kandidujete do Evropského parlamentu. Proč?

Protože si myslím, že myšlenka evropské integrace je dobrá, ale uskutečňuje se špatným způsobem. Ta myšlenka, jak ji chápali lidé s vyvinutým sociálním cítěním, byla vytvořit v Evropě prostor bez konfrontací, kde se problémy mezi státy řeší jednáním a předchází se jim permanentní diskusí a vytvořením společných politik, díky nimž by se vytvořily a udržovaly stejné pracovní a životní podmínky pro všechny její obyvatele.

Za posledních 25 let se v Evropské unii sice odstranily hranice mezi státy, které bránily volnému pohybu lidí, zrušila se cla při výměně zboží mezi členskými státy, vytvořily se fondy k financování projektů například jednotné evropské dopravní sítě, ochrany evropské přírody, spolupráce ve školství, vědeckém výzkumu apod., ale zdaleka se nepodařilo odstranit sociální rozdíly mezi obyvateli jednotlivých členských zemí. Za měřítko úspěchu se totiž považuje výše ekonomického růstu, tedy zisku, a nikoli to, zda se zisk rozděluje spravedlivě všem, kdo jej vytvořili. Zůstává podnikatelům, často nadnárodním společnostem, jejichž špičky tak rozmnožují své miliardové majetky. Spravedlivé by bylo, kdyby se za ty miliardy vytvořila pracovní místa pro miliony nezaměstnaných v EU a umožnilo se jim důstojně si vydělat peníze na slušný život a vrátit jim tak pocit užitečnosti.  K tomu ale musíme změnit politiku institucí, které v Evropské unii rozhodují. Evropský parlament, kam si své zástupce volí přímo občané EU, je jednou z nich.

Díky rodinným vazbám se pohybujete v Praze i v Paříži. A vlastně i jinde v Evropě. Kde se lidem, podle vašeho názoru, žije lépe?

Členové mé rodiny žijí v Praze, Paříži, Bruselu, Lago di Garda, ale i v peruánské Limě. Jedna je účetní, dvě jsou v důchodu, jeden trenér judo, tři jsou učitelky, jeden pracuje jako montér-silnoproudař, jiný je stavbař, další je architekt, jeden je úředník v pojišťovně, jedna je servírka a poslední má před maturitou. Všichni mají naštěstí práci, takže jejich životní podmínky jsou srovnatelné. Když si ale chtějí dopřát dovolenou, musí si na ni ušetřit. Líp se žije bezesporu těm v Evropě než těm peruánským.

Proč?

Díky evropskému sociálnímu systému. Moje pražská švagrová má důchod, který jí umožňuje i v pětaosmdesáti letech žít nezávisle. Matka mé peruánské snachy žádný důchod nemá a musí žít střídavě u svých dětí. Totéž platí o bezplatném vzdělání a bezplatné lékařské péči. Tam, kde tento systém existuje, se lidem daří líp.

Můžeme samozřejmě také srovnávat výši platů v jednotlivých zemích EU. Pak zjistíme, že ve Francii je zaručená minimální měsíční mzda asi 35 tisíc korun (necelých 1300 eur), u nás 8500 korun. Ale když srovnáme výši nájemného, služeb, potravin apod. tak se ten rozdíl podstatně sníží. To ovšem náš občan nevidí, a proto má pocit, že v Česku patříme k těm chudým, druhořadým občanům EU. Vsadila bych se nicméně, že naši milionáři a miliardáři tento pocit nemají.

Co by se mělo udělat pro to, abychom nepatřili k těm druhořadým?

Vytvořit spravedlivější systém rozdělování. Mezi společenskou užitečností práce jednotlivých profesí rozdíl, objektivně vzato, maximálně jedna ku pěti. Jeden špičkový český chirurg například říká, že lékaři by měli mít maximálně trojnásobek průměrného platu v dané zemi, ovšem za podmínky, že to nebude za osmihodinovou pracovní dobu, ale za to, že budou pacienty ošetřovat, kdykoliv to budou potřebovat. U nás se zásluhovost příliš nezohledňuje. Někdo si ze společného koláče neopodstatněně ukusuje desetkrát víc, než je průměr, i víc. To není normální.

Pokud jde o Brusel, má každý člen v radě stejný hlas, a pokud se normy přijímají jednomyslně, může náš zástupce, tedy příslušný člen vlády, vetovat všechno, s čím Česko nesouhlasí. Malé země mají také možnost se spojit a vytvořit blokační menšinu, takže velký stát proti ní nemůže svůj návrh prosadit. Chce to zkrátka mít vůli a umět vyjednávat. Jestliže nás v posledních letech partneři v EU příliš »nebrali«, bylo to kvůli chování našich politiků, ale to se může změnit poměrně snadno. V Bruselu budeme mít zkrátka vždycky takovou vážnost, jakou budou naši zástupci svým vystupováním a svou prací v evropských institucích vzbuzovat.

Pokud byste byla zvolena, co byste z tohoto důvodu preferovala?

Všechna rozhodnutí, která budou směřovat k vytvoření něčeho, co bude sloužit všem občanům EU, ať už jde o společné energetické sítě, které zlevní pro odběratele elektřinu, evropskou dopravní síť, která bude šetrná k životnímu prostředí, všeobecnou kontrolu potravin a léků, která zajistí jejich stejnou kvalitu ve všech členských zemích, a hlavně vytvoření společné sociální politiky, která by více sblížila systémy bezplatné lékařské péče, důchodové systémy, výše platů a cen jednotlivých členských států. Zkrátka EU by měla nutit vlády členských zemí k vedení koncepční sociální politiky k odstranění nezaměstnanosti a zajištění péče o každého občana od kolébky po stáří.

A proti čemu byste byla?

Proti pokračování vlády lobbistů a byrokratů. Proti honbě za ziskem jako konečným cílem.

Jaká vůbec by měla, podle vás, být Evropská unie?

Obrazně řečeno: Jako dobrý otec rodiny či dobrý hospodář, který myslí na to, aby se v rodině žilo dobře všem jejím členům. Na tomto cíli se samozřejmě musí všichni podílet podle svých schopností. Všichni pak budou mít své místo ve společném komfortním domě, budou moct zasednout u společného stolu a najíst se podle svých potřeb. Spory mezi členy rodiny by se řešily smírnou diskusí, a kdyby rodinu někdo ohrožoval zvenčí, všichni by ji společně bránili. Zní to jako běh na dlouhou trať, ale lidé si už dokázali splnit tolik snů…

A nakonec – nepředstavila byste se těm, kteří vás ještě neznají…

Narodila jsem se v Praze čtyři dny před koncem roku 1946. Vystudovala jsem Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, pak jsem si doplnila ještě filozofické vzdělání a získala doktorát filozofie. Dvacet let jsem pracovala v zahraničním vysílání Československého rozhlasu, třináct v deníku Právo. Teď působím zejména v Československém ústavu zahraničním, kde jsem posledních několik volebních období členkou správního výboru a zodpovídám za vydávání jeho měsíčníku. Od roku 1990 v tomto ústavu organizuji prázdninové zdokonalovací kurzy češtiny. Jsem zastupitelkou v městské části Praha 6. Pracuji v redakční radě měsíčníku Šestka, jsem místopředsedkyní komise pro zahraniční spolupráci a členkou sociálně zdravotní komise.

Jaroslav KOJZAR