Jdi na obsah Jdi na menu
 


Týden po zasedání ústředního výboru

Setkání Adamec - Havel.

 

Osudové okamžiky

Bylo to 24. listopadu 1989, kdy velmi emotivní zasedání ÚV KSČ ukončilo období, jež bylo zahájeno dubnem roku 1969 a jemuž se později dostalo neoficiálního názvu »normalizace«. Přesuňme se však o týden dozadu. Byl opět pátek. Tentokrát kalendář ukazoval 1. prosinec. Stačil týden, aby všechno dostalo jiný směr. Zatím v tiráži Rudého práva zůstala jména předlistopadových šéfů, aby se tu brzy objevila jiná anebo těch, kteří později ono Rudé právo změnili na Právo, a to už zdaleka nebylo »rudé«.

Ještě jsme neznali jména budoucích »vůdců« země. Jen několik z nich bylo v povědomí... Václav Havel, Alexander Dubček... Ten, kdo poslouchal zahraniční rozhlas, si mohl některá další dosadit, ale nemusel mít pravdu, protože někteří z těch, kteří byli představiteli tzv. pražského jara, měli být účelově vytlačeni, což se týkalo nejen Alexandra Dubčeka, ale i Čestmíra Císaře, Oldřicha Černíka, Zdeňka Mlynáře a dalších. Jen několika z nich se podařilo lavírováním dostat dopředu. Zelenou měli ti nejmilitantnější, ti, kteří umně zakrývali, oč jim ve skutečnosti jde, a přitom to bylo jasné – šlo o majetek, posty, peníze..., vše kryto krásnými slovy a sliby, z nichž se většina nikdy nemohla naplnit, protože ani o to nešlo.

Letenská pláň - listopad 1989: »Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte« (Václav Havel).

Při jiné příležitosti: »Hlásíme se k odkazu Tomáš Garrigua Masaryka« (Václav Havel).

»Naším cílem je, aby se tu žilo slušně, aby lidé byli k sobě laskaví, aby se vymanili z té podivné ideologie, která jim byla dvacet let vštěpována, že má člověk myslet sám na sebe, ne na budoucnost a ne na lidi - to se má nechat těm nahoře« (Václav Havel v rozhlasovém vystoupení po Letenské pláni)…

Věnujme se dnes jen jedinému dni v tom koloběhu dějin, jež po 17. listopadu měly změnit tvářnost naší republiky. Sledujeme ho podle článků v prvém prosincovém čísle Rudého práva (minimálně doplněno z jiného zdroje), jež reagovalo ještě na poslední hodiny onoho »revolučního« listopadu roku 1989. Nezabývejme se tím, co přišlo. Jen tím, co nakročilo k oněm změnám.

 

Velké změny - vedoucí úloha strany

To, co proklamoval Havel, bylo 1. prosince 1989 ještě pravda. Nebo spíše... mohlo se tomu věřit. Leccos se však tehdy nechalo o budoucím vývoji usoudit. Už samo urychlené vyškrtnutí »vedoucí úlohy strany« z Ústavy ČSSR věstilo velké změny. Ve středu 29. listopadu příslušný článek ústavy a některé další, které na něj přímo či nepřímo navazovaly, Federální shromáždění zrušilo. Zdrželo se jedenáct poslanců (později ti jinak hlasující se dočkali šikany a v jednom případě následovala i sebevražda).

 

Velké změny - nová vláda

Do třetího prosince měla být jmenována nová vláda. Byl to výsledek jednání Ústředního výboru Národní fronty v čele s Ladislavem Adamcem se zástupci Občanského fóra, které vedl Václav Havel. Členy delegace ÚV Národní fronty byli mimo jiné i předseda socialistů Bohuslav Kučera, ministr Marián Čalfa. Jednání, jak potvrdil jeden z účastníků sedících na straně OF, student Martin Klíma, »proběhlo v podstatě úspěšně, my jsme předložili nějaké návrhy, o nichž jsme diskutovali...«

 

 

 

Mezitím premiér Adamec vystoupil v Československé televizi. Zazněla i jeho slova o tom, že nemůže »souhlasit s něčím, co ohrožuje základy naší stability, co by vedlo k rozpadu řízení společnosti, narušení zásobování vnitřního trhu, k oslabování sociálních a právních jistot. Anarchie a destabilizace národního hospodářství nemůže být program žádného rozumného člověka...« Mýlil se však. V dalších měsících předvedli noví vládci, že nejhorší sny přece jen přišly.

Jména nových ministrů se probírala všude. Především ovšem na Národní třídě, v Činoherním klubu, centru Občanského fóra. Bylo však zřejmé, že právě tady se možností vstoupit do vlády cítili zaskočeni, ale velice brzy byli schopni reagovat.

 

Velké změny - kádrové posuny

Na zmíněném zasedání Federálního shromáždění se vzdal své funkce jeho předseda Alois Indra. Vedení Svazu českých novinářů zvolilo namísto odstoupivších funkcionářů do svého čela Zdeňka Hrabicu. Československá strana lidová vybrala do svého čela Josefa Bartončíka. ÚV SSM si zase vybral za předsedu Martina Ulčáka. Vedením spisovatelského svazu byl pověřen básník Michal Černík. Téměř na všech úrovních se jednalo o výměně funkcionářů, jako by to byl hlavní problém listopadových dnů. V centrále Občanského fóra se však již projednávaly další kroky, jež v krátké době měly zvrátit Adamcovy plány a vlastně postavit na hlavu i ony kosmetické kádrové změny.

 

Velké změny - a co komunisté

Desetičlenná delegace klubu komunistických poslanců Federálního shromáždění přišla v poslední listopadový den vyjádřit podporu prezidentu Husákovi a zároveň přišli i s výzvou, aby neustupoval tlaku a zůstal ve funkci do skončení svého volebního období, jež mělo končit za půl roku.

Poslední listopadový den se v Lounech sešly čtyři tisíce manifestantů svolaných KSČ, kteří se rozhodli podpořit nového vedoucího činitele strany Karla Urbánka. Ve stejný den o několik desítek kilometrů dál třítisícovka lidí manifestovala totéž na Mírovém náměstí v Litoměřicích.

Docházela stanoviska i telegramy od jednotlivců i pracovních kolektivů. Na pět set komunistů v Agrozetu Prostějov zdůraznilo v jednom z nich, že KSČ »musí zůstat na pracovištích«. »Zastavme chaos a provokace uplatňované prostřednictvím Občanského fóra naším jménem. Oni nemluví za nás a mluvit za nás nemají právo...« (dopis z Chemapolu Litvínov). Z Pražských pekáren, obchodního úseku, došlo zase stanovisko žádající vytvoření takového programu strany, jenž by dokázal získat straně tu nejširší podporu. Za získání mladých pro politiku strany se postavili komunisté z Třineckých železáren. Atd., atd.

Škoda, že tehdejší vedení KSČ nebylo schopno se postavit do čela dění a přenechalo Občanskému fóru veškerou iniciativu. I o tom mluvil do země vrátivší se Zdeněk Mlynář, když řekl, že vedení strany hodilo moc na ulici, ať ji zvedne, kdo ji zvedne. Měl pravdu. Zvedla ji dobře připravená pravice, jíž v prvních dnech po listopadu přijeli radit až ze Spojených států vyslaní poradci, kteří si své kanceláře zřídili přímo v budově Melantrichu, odkud zněla slova o demokracii, svobodě, pravdě a lásce. Tehdy jim mnozí však ještě věřili.

 

Velké změny - ústup

Dvacátého devátého listopadu vyjádřil své stanovisko v Rudém právu Petr Stárek: »Jsem za budování socialismu na nových základech. Nemůžeme souhlasit s názory pana Dubčeka, který využívá současné politické situace k osobní rehabilitaci. On už nemůže přinést nové řešení společenských problémů. Ani Václav Havel (je) neposkytuje...«

A ještě jeden názor. Napsal ho předseda Celozávodního výboru SSM na Městské správě SNB Roman Joska: »Je bohužel smutné, že některé asociální živly využívají této situace, mstí se, vyhrožují a poškozují majetek některých příslušníků. Takové jednání plně odsuzuji...«

Dubček a Václav Havel - kteří se 26. listopadu »objevili bok po boku na slavném balkóně budovy vydavatelství Melantrich na Václavském náměstí. Symbolizovali jsme spojení českých a slovenských opozičních sil v boji...« (Vlastní životopis Alexandra Dubčeka) - nebyli těmi, kdož by dokázal stmelit republiku.

Na ústřední výbor docházely stále ještě desítky stanovisek a dopisů. Většina z nich se ocitla v koši, protože vedení strany bylo v rozkladu a podpora zřejmě byla více přítěží než pomocí. První schůzka Havel a spol. s premiérem Adamcem byla už totiž stará čtyři dny...

»...premiér Adamec, jehož doprovázel pouze ministr bez portfeje Marián Čalfa, proti přítomnosti Havla nic nenamítal. Nebyla to však od něho věc osobní odvahy, ale politického handlu. Cenou totiž bylo Adamcovo vystoupení na dalším odpoledním mítinku Občanského fóra na Letné...« (Jan Bauer: Václav Havel, necenzurovaný životopis). Už totiž bylo jasno. Nejenže vláda bude rekonstruována, ale i to, že další jednání s OF budou pokračovat, byla zastavena trestní řízení proti Jiřímu Jelínkovi a Stanislavu Devátému, zrušena výjezdní doložka a také výuka marxismu-leninismu na vysokých školách. Byly zveřejněny i Programové zásady Občanského fóra a Manifest klubu Obroda, které byly hodně populistické. To všechno byl ale teprve začátek...

Nemusí se jen kát

A tehdy vyslovil svůj hlas i básník Miroslav Florian.

Komunisté se nemusí jen kát.

Nemají se proč stydět za svou víru.

Šli na zteč v Karpatech,

šli zpříma pod sekyru,

snad je to dávno, snad je to pasé,

ale ne všechno smaže listopad.

Bránili máj - oslaví jej zase.

 

Nad komunisty dneska

sviští bič,

a nezdá se tak zcela sametový.

Šátrá i po Julkovi a po Zikovi

a jednačtyřicet let škrtne bez cavyků...

Rozverný biči, výskej si a syč.

Nevzdáme socialistickou republiku...

 

Komunisté se nesmí mlčky třást -

a zejména ti nezištní a ryzí.

Co přemetů

lze zhlédnout v televizi!

Dá tahle země na kulatá slova?

Už teď se vznesla ze svraštělých brázd

v podhůří plachá vločka únorová.

 

Komunisté si nemohou nic lhát.

Čeká je dlouhá, odříkavá směna.

Budoucnost nebyla však poražena.

A naše hvězda do mlh nevytratila se:

tu vždycky spíše rozžal strohý chlad...

Milostný šeřík připne si ji zase.

 

A slunce přečte hlavní referát.

 

Je tedy 1. prosinec 1989. Začalo období, které dostalo název »sametová revoluce«. Už v onom dnu jsme začínali vědět, kdo je kdo. »Nejeden malověrný – třeba i ke škodě věci – opustí naše řady. Ale odejdou-li různí prospěchářští chameleonové, upevní to jednotu strany. A o tu nám v těchto osudových chvílích musí jít především...« (Výbor 5. UO ZO KSČ v Praze 6).

Pokračování onoho 1. prosince nebylo opravdu »sametové«...

Jaroslav KOJZAR
FOTO - archiv