KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Ve dnech 22. až 25. května tohoto roku proběhnou v členských státech Evropské unie volby do Evropského parlamentu - jediného orgánu EU, jehož složení mohou určit přímo sami občané. Politikové, političtí komentátoři a publicisté se vesměs shodují v tom, že tyto volby budou mít mimořádný význam. Že v nich občané dají najevo, jakým směrem by se EU měla dále ubírat, jak by se měl změnit její charakter. Hrozí však nebezpečí, že velká část občanů bude tyto volby ignorovat proto, že nevěří projektu evropské integrace. To by byla fatální chyba, která by nepochybně přispěla k posílení nacionalistických a krajně pravicových tendencí v Evropě.

Evropská unie v krizi

Volby totiž spadají do doby, ve které se EU ocitla na křižovatce. V naprosté většině členských států EU upadla do krize legitimity. Ta se projevuje zejména ve skepsi občanů ohledně toho, že EU jim pomůže řešit jejich problémy a obohatit jejich život, dát jim jistoty. Tato skepse je založena i jednáním unijních orgánů a institucí, tím, že EU se v posledních desetiletích profilovala jako projekt tzv. politických elit, úzce provázaných s nadnárodními koncerny a finančními trhy.

Orgány a instituce EU jsou založeny smlouvami zakotvujícími nejpozději od Maastrichtské smlouvy (tj. Smlouvy o EU podepsané v roce 1992) chybné směřování EU, její neoliberální charakter s těžištěm spočívajícím především ve volném pohybu kapitálu a v konkurenčních výhodách ekonomicky silných států. Exekutiva EU (tedy Evropská rada, Rada EU, Komise, Evropská centrální banka, ale také Evropský soudní dvůr) se svými rozsáhlými oprávněními má přednost oproti národním parlamentům a Evropskému parlamentu. Výsledky referend, konaných v členských státech v záležitostech EU, bývají ignorovány, pokud odporují cílům sledovaným »elitami«.

Ekonomická a sociální situace ve většině členských států EU se v posledních letech výrazně zhoršila. Trvalým fenoménem se stala masová nezaměstnanost, odbourávání sociálních vymožeností, privatizace veřejných služeb včetně zdravotnictví, vedoucí k jejich rozkladu. Zvláště alarmující je v tomto směru nezaměstnanost mladých lidí, která je v celé Evropě vysoká jako nikdy předtím, zejména pak ve státech nejvíce zasažených finanční a ekonomickou krizí. Hovoří se o celé »ztracené generaci«. Ve stále více členských státech se stává masovým jevem chudoba a sociální vytěsňování, zatímco silné země (jako třeba Německo) na krizi vydělávají. Tím je velmi vážně narušována rovnováha v Evropě.

Ze sociální devastace vzniká živná půda pro nacionalistické, rasistické a krajně pravicové síly. Extremistické a pravicově populistické strany obchodují se strachem a obavami lidí z budoucnosti. Mobilizují proti sousedním zemím i proti sociálně slabším spoluobčanům, nikoli však proti příčinám a viníkům krize.

Nahromaděné a dlouhodobě neřešené ekonomické a sociální problémy způsobily, že občané EU by se měli rozhodnout, jak chtějí organizovat sociální spravedlnost, přístup k pracovním příležitostem, demokracii a svůj každodenní život. Zda chtějí Evropskou unii zásadně změnit směrem k Unii sociální, demokratické a mírové.

Národní státy jako východisko?

V souvislosti s celoevropskou krizí se v některých členských státech objevuje volání po opuštění EU a přenesení všech kompetencí zpět na národní státy. Idea jakési renesance národního státu je však v současné Evropě, v současném světě iluzorní a scestná.

Návrhy koncentrovat se na změnu politických poměrů v národněstátním rámci a vyloučit evropskou, resp. unijní rovinu, nerespektují stávající objektivní ekonomicko-sociální propojení členských států. Východisko z ničivé spirály neoliberální politiky lze v EU prosazovat jen společnými silami. Každá politická změna na národní úrovni reflektuje změny na úrovni evropské. Kapitál a koncerny vládnou celoevropsky a mezinárodně a svou ekonomickou moc prosazují také politicky. Proti takové základně neoliberální hegemonie v Evropě nelze působit jen na národních úrovních, bez mezinárodní solidarity.

Komplex budov Evropského parlamentu v Bruselu připomíná pro leckoho bludiště. A není se čemu divit. Jde o jakési město ve městě. Lehké to s orientací není ani uvnitř jednotlivých moderních staveb. FOTO - Martin J. POlÁK

Evropské národní státy bez EU by se nedokázaly osvědčit jako hráz proti loupeživým tažením bank, proti nenasytnosti nadnárodních zbrojních a jiných koncernů. Ani kolektivní bezpečnost není možné - jak nás historie poučila - organizovat na národněstátní úrovni. Idea národního státu je pochopitelně často prosazována pravicovými vládami některých členských států. Tyto vlády se snaží prosazovat neoliberální asociální politiku a zároveň zamlžovat svou vlastní odpovědnost, kterou přenášejí na EU. Tím svým vlastním občanům líčí jediný obraz »nepřítele«, který velmi dobře odvádí pozornost od odpovědnosti těchto vlád a snadno se napojuje na nacionalistickou argumentaci diskreditující jakoukoli formu mezinárodní solidarity.

Zájmy kapitálu jsou už desítky let mezinárodní, celoevropské. Takovými by zůstaly i po případném odstranění Evropské unie, ovšem politická kontrola těchto zájmů by byla bez EU zcela nemožná.

Národní státy však zůstávají nenahraditelnými místy boje za demokracii a sociální spravedlnost. Nelze je »rozpustit« v EU ani nahradit jinými útvary. Je rovněž zcela legitimní záležitost národních zájmů a jejich hájení zejména oproti silným státům. Otázkou není: EU, nebo národní stát? Otázkou je, jak mohou být změněny politické poměry jak v členských státech, tak na úrovni EU.

Levice a evropská integrace

Gregor Gysi, čelný představitel německé strany Die Linke (Levice), nedávno prohlásil v souvislosti s živými diskusemi o návrhu programu Die Linke pro volby do Evropského parlamentu, že evropská integrace je levicová idea, kterou je nutno hájit v její autentické, nikoli současné podobě. Levice v Evropě by neměla bojovat proti EU, ale měla by usilovat o její zásadní změnu.

Evropská politika prointegrační levice by proto měla spočívat na dvou pilířích: jednak na pozitivním vnímání myšlenky EU jako prostoru politického působení, který je nutno utvářet zcela jinak - sociálně spravedlivě a demokraticky. S tím ovšem přímo souvisí druhý pilíř: ostrá a nekompromisní kritika reálně existující Evropské unie, jejího založení (včetně smluvních základů) a praktické politiky.

Levice je tradičně internacionální a solidární. Projekt evropské integrace proto nemá z levicového hlediska alternativu. Po celé 20. století bojovala levice v Evropě za překonání nacionalismu a šovinismu, za myšlenku internacionalismu, za mír. Pro to vše nabízí integrační projekt potenciál. Z tohoto důvodu je otázka EU pro levici více rozhodující, než pro jiné politické směry. Není jiné cesty, než cesty spolupráce, koordinace a posilování levicových stran a hnutí, odborů a mírových aktivit v celoevropském rámci.

Levice v Evropě, včetně KSČM, nadále odmítá tzv. lisabonskou smlouvu, a to z důvodů, které byly již mnohokrát formulovány. Před svobodou trhu musí dostat přednost základní sociální práva, a to nekompromisně. Z tohoto důvodu je třeba, aby sociální práva občanů byla zakotvena v zakládacích smlouvách EU. Obecně platí, že zásadní změna smluvních základů EU musí vytvořit předpoklady pro Unii demokratickou, sociální, mírovou a ekologickou.

Je důležité, aby občané dali ve volbách do EP svůj hlas kandidátům KSČM! KSČM stejně jako další levicové strany a hnutí v Evropě hájí myšlenku sociální, solidární a mírové EU. Unie, která bude vysvobozena z kleští finančních trhů a neoliberální politiky. KSČM usiluje o to, aby i na evropské úrovni byly na prvním místě zájmy zaměstnanců, lidí bez práce, důchodců a mladých lidí, jimž je upíráno právo na důstojný a plnohodnotný život.

Jiná Evropská unie je možná. Jiná Evropská unie je nutná. Je možná tehdy, jestliže tlak občanů ve směru alternativního a reálného projektu, který jsme se snažili nastínit, bude natolik silný, že zásadní změny v integračním projektu bude nutné provést. Je možná, pokud občané alespoň využijí svého práva a přijdou k volbám do Evropského parlamentu.

Hlas kandidátům navrženým KSČM pro volby do Evropského parlamentu je hlasem pro jinou Evropu. Pro Evropu neprivilegovaných lidí. Hlasem pro demokracii, sociální a mírovou politiku.

Jiří MAŠTÁLKA, poslanec EP