KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Ženy do politiky na objednávku?

Nějak se nám v politice nedostává žen. Řešení se hledá v zavádění povinných kvót, které budou určovat jejich počet. To, aby je muži náhodou nediskriminovali. Zda se to ženám líbí, či ne, nato se jich asi nikdo neptal. Rozhodovala o tom i jedna z otázek vyhlášeného referenda pro členy ČSSD. Většina jejích členů byla pro, takže to ženy-političky mají do budoucna dobré. Budou na kandidátkách na objednávku a povinné.

Jako učitel jsem po celý profesní život pracoval v převážně ženském kolektivu. Také jsem dělal knihovníka a většinou jsem mezi knihovnicemi byl jediný mužský. A v politice, kde jsem se také angažoval, jsem moc osob ženského pohlaví nepotkal. Tehdy se říkalo, že na politiku nemají čas, že musí pracovat doma a starat se o děti… Později jsem také začal včelařit, a tam to byl mezi nimi zase jenom samý dědek. Léty zkušeností tak mohu srovnávat a mám právo vyslovit názor, jak je to s tím profesním sporem mezi muži a ženami.

Pokud jde o školství, tak z vlastní zkušenosti vím, že to v kolektivu samých žen nebylo, zvláště pro těch několik zde ještě působících mužů, jednoduché. Natož pro ředitele-muže, který je měl řídit. Zkusil jsem si to a často jsem musel doslova čarovat, abych udržel jejich soudržnost. Rád jsem pak chodil večer mezi šachisty nebo včelaře, kde žen bylo jako šafránu, abych se trochu zklidnil a vyčistil si hlavu. Mezi profesionálními knihovníky jsem snad muže ani nepotkal. Na rozdíl od učitelek se však ženy-knihovnice vyznačovaly mírnou povahou a velkou trpělivostí, nejen se čtenáři. Vše je zajímalo a byly až neuvěřitelně tvořivé, stále plné nápadů a aktivit. Přál jsem si alespoň na chvíli být profesionálním knihovníkem. Abych si v knihovně vyčistil hlavu od denních problémů a starostí.

A ženy političky? Dost jsem jich v životě poznal a musím o nich napsat jen dobré. Většina obstála v dobách nejtěžších, kdy muži-soudruzi pokládali legitimace a měnili stranickou příslušnost s tím, že se změnila doba a oni konečně prozřeli. Ženy-soudružky i v takových dobách držely dál svůj stranický prapor a mávaly jím nad hlavami odpůrců a bojovaly jako lvice za své přesvědčení. Nebylo to z jejich strany žádné divadlo. Ony jenom hájily své přesvědčení a svoji pravdu. Nelze říci, že to platilo pro všechny, ale bylo jich mnoho a bylo proč si jich vážit. Už z této své životní zkušenosti ženy v politice vítám a podporuji. Z vlastní vůle nepolitikaří, jsou věrné svému přesvědčení, jsou pracovité a v jednání čitelné a voličům srozumitelné.

V komunistické straně takových žen-političek máme stále dost a co je zvlášť potěšitelné, že je mezi nimi tolik mladých. Přitom se o straně píše již třetí desetiletí, že vymíráme. Právě jejich existence a neustálý přísun nových dokazují, že to není pravda a stále máme naději na další politický život. A přitom to jde bez kvót a usnesení o jejich procentním zastoupení. Dáváme je na své kandidátky a naši voliči je volí, dokonce i kroužkují. Jak jinak by KSČM měla mezi všemi stranami v našem parlamentu největší zastoupení žen? Kdekdo zná z vystupování u řečniště, ale i televizních debat, soudružku Soňu Markovou, Martu Semelovou, Miloslavu Vostrou. Nebo čerstvě zvolenou europoslankyni za KSČM Kateřinu Konečnou a mnohé další. Dostaly se do politiky přirozenou cestou volebního výběru. Přitom to nejsou žádné umělé květinky, které si někdo někde předpěstoval a pak v pravý čas do politiky vysadil. Své postavení si musely odpracovat v tvrdé konkurenci s muži-politiky. Můžeme být hrdi na to, že KSČM na naší politické scéně tak dobře reprezentují.

Oldřich SUCHORADSKÝ